O sto let později byl husity (revolucionáři tehdejší doby) klášter i s okolím vykraden, vypleněn a rozbořen. Objekt ani zahrada nebyly nikdy obnoveny, o jejich přesném umístění se historici dodnes marně dohadují.

Fenomén Zahrady však nezanikl, literárně ho zpracovává Julius Zeyer ve stejnojmenném díle Zahrada Mariánská, je připomínán i ctitelem a obdivovatelem gotické Prahy, básníkem Jiřím Karáskem ze Lvovic. Velký počin však pro tuto mariánskou myšlenku, snad opravdu inspirován skutečnou ztracenou klášterní zahradou na břehu Vltavy, pak učinil hrabě František Josef Šlik (1656 - 1740) a realizoval ji velkolepěji než dávní mniši ve 14. století.

Kompozice jeho zahrady není uzavřena klášterními zdmi, ale zahrnuje rozsáhlou krajinu prostoru od Jičína ke Kopidlnu a patří k ní bezpočet soch, cest, kaplí, alejí, venkovských návsí, kostelů… Pojetí v takovém měřítku nemá obdoby. A že v dlouhých desetiletích druhé poloviny minulého století nám tato skutečnost nebyla představena a nebyla známa, byla jen důsledkem ideologické „práce“ hlasatelů „pokroku“ hnědého a rudého.

A tak až současný turista, lépe však pocestný či poutník procházející touto krajinou, třebas obcí Veliš, si povšimne opravené věže a opět jdoucích hodin kostela svatého Václava (devadesátitisícový příspěvek krajského hejtmana), nejkrásnějšího kostela v okolí, ocení opravenou kapli svatého Jana Nepomuckého v obci Bukvice, a z vísky Křelina může dojít ke kapli Loreta, středu MARIÁNSKÉ ZAHRADY hraběte Šlika.

Pokud jste opravdu vnímaví poutníci a nepatříte mezi adrenalinové trekkery, kteří podle souřadnic navigace GPS zběsile hledají svoje „geokešky“, zahleďte se do krajiny s porozuměním pro její krásu a třebas položte, jako dávní pocestní, květiny k opuštěným křížům a sochám.

A zamyslete se, co přinesly v toku celých staletí všechny „revoluční pokrokové ideje“ od husitů po komunisty, a snažte se, aby „hlasatelů pokroku“ bylo méně a aby poutníků s květinami přibývalo. Krásná krajina a slušní lidé si to jistě zaslouží. ⋌ Josef Dvorecký