Měl jsem v uplynulých dnech několik příležitostí se o jeho stálé platnosti přesvědčit.

Brzy ráno jsem dobíhal na poslední chvíli autobus do Prahy. Koupil jsem si jízdenku a skoro se zhroutil na jediném volném místě na dvousedadle hned za řidičem. Vyjeli jsme a tu najednou se mě kdosi zleva dotkl. Vedle mne seděla paní, řekněme středních let, a s vážnou tváří se mě zeptala: “Máte rád kozy?“

Přiznám se, že mě její otázka značně rozhodila. Z výrazu její tváře nebylo zřejmé, kam vlastně svou otázkou míří. Proto jsem se na sedadle nejistě zavrtěl a s mírným ostychem v hlase, odpověděl: “No, jak které…!“

Paní to však stačilo a okamžitě se rozhovořila o problémech, pozor!, chovu koz, kterých prý v našich chlívcích ubývá, protože nikdo nechce držet kozla, neb silně zapáchá. No, ona to pojmenovala jinak, dobře! Potom mi dlouho líčila smutnou situaci, kdy ani umělé oplodňování koz nevede ke zdárnému výsledku a sekce chovatelů drobného hospodářského zvířectva, jejíž je aktivní členkou, neví, jak svým členům pomoci. Než jsme dojeli do Prahy, stal se i ze mne odborník přes kozy.

A ona, snad proto, že našla nečekaně spřízněnou duši, vystupovala z autobusu usměvavá, už dokonale uvolněná.

O dva dny později v přeplněné čekárně před ordinací mé praktické lékařky se vedle mne posadila jakási stařenka. Rozhlédla se po přítomných, pozdravila nás všechny a potom ukázala na dvě ženy, co seděly u protější zdi.“Vy jste sestry?“ zeptala se.

„Ne…! odpověděly ty dvě vyděšeně.
Stařenka švenkla rukou víc doprava.“Tak vy dvě!“ ukázala na další dvojici pacientek.
„My taky ne…! bránily se skoro dotčeně označené.

Moje sousedka se obrátila ke mně. “Víte, pane, já dneska vidím úplný h….! Naši mladí si koupili prase a že si ho vykrmí. No kdo myslíte, že ho má na starosti? Bába! Oni si odjedou klidně do práce. Tak jsem ho šla dnes ráno nakrmit, a jak jsem mu lila do koryta šlichtu, spadly mi z nosu brejle, prase křup křup… a mám, víte co? Teď jdu na injekci a pak ještě na oční! Ale zase jsem mezi lidma…! dodala spokojeně. “Doma bych za chvíli sama zcvokla! Takhle si s vámi aspoň pěkně popovídám.“
Za další půlhodinu vplula do čekárny jiná žena. Na rozdíl od nás všech, co jsme přišli před ní, nepokládala za nutné nikoho pozdravit. Jen se nenávistně zeptala: “Kdo přišel poslední?!“

Nikdo neodpovídal. A tak jsem si dodal odvahy a popravdě jí prozradil: “Vy!“

Pár vděčných posluchačů se mé pravdivé informaci s úlevou zasmálo.
Také jí moje odpověď došla. Zmohla se ovšem jenom na nenávistný pohled a zasyčení: “Vy sprosťáku…!“ A s hlavou hrdě vztýčenou jako na molu opustila čekárnu.

Přitom docela stačilo, aby si mezi námi čekajícími pacienty našla někoho, komu by prozradila, jak dosáhla ideálních měr své postavy (100,100, 100) a určitě by se jí zdál okolní svět krásnější. Protože sdělená bolest = poloviční bolest! No nemám pravdu?! Stanislav Rudolf