Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.

Neměl ale tak docela pravdu. Kantořina přináší s sebou i krásné a mnohdy i nezapomenutelné zážitky.

Na softwaru mé paměti třeba zůstala natrvalo jiná příhoda. Učil jsem v 8. třídě, pochopitelně češtinu, a jednou o přestávce, obklopen hloučkem žáků 6. třídy, opravoval jejich diktáty. Pochopitelně že se při tom mezi sebou i se mnou bavili o všem možném. Jeden kluk třeba řekl: “Pane učiteli, můj táta má takovou sílu, že klidně zvedne prázdný valník!“

Jeho spolužák vedle sykl: “Ccc..,.to je toho! To můj táta ho klidně zvedne a ještě sám odveze do stodoly!“ Všichni v obdivu ztichli. Obrátil jsem se na žáka, který stál mlčky po mé levé straně.“A co ten tvůj, Járo?!“

„Můj, prosím, krade!“ odpověděl Jára hrdě. A dodal, že jeho tatínek pracuje ve skladu potravin, takže přiváží občas domů nějaké dobrůtky. Celá třída mu takového tátu záviděla.

Několik let jsem přednášel o literatuře i na vysoké škole. Do práce jsem jezdil denně autobusem. Ráno v 5.00 z Bělohradu, v 7.30 jsem vystupoval v Praze. Odpoledne v 15.30 zpět. Na podzim a v zimních měsících to nebyla zrovna ta nejpříjemnější cesta. Ale co člověk neudělá pro českou literaturu, že?!

Jednou jsem měl hned od osmi ráno přednášku o obrozenecké literatuře. Právě když jsem procházel mezi lavicemi a líčil svým dychtivým studentům a krásným studentkám životní příběhy našich velikánů, ozval se v posluchárně tlumený smích. Z pohledů těch mladých mi bylo okamžitě jasné, že se smějí mně!

Sjel jsem pohledem na horní část svých kalhot. Že bych si nezapnul poklopec?! To byla první věc, která mě napadla. Samozřejmě, že na horní části kalhot bylo vše v pořádku. Přece každý učitel, ještě než sáhne po klice od dveří třídy, provede pokaždé tuto nezbytnou kontrolu. Ale když jsem se podíval níž, spatřil jsem na své levé noze černou polobotku, na pravé hnědou! Ráno ve 4.55 jsem do nich na chodbě doma, ještě potmě, vjel – a cítil se dobře. Až do této chvíle.

Co v takové trapné chvíli udělá správný kantor, je-li svými žáky či studenty při nějaké chybě přistižen? Odpověď: správný kantor se udiveně zatváří a pohoršeně prohlásí: “No konečně jste si toho všimli! Ale to to trvalo!!!“

Učinil jsem tak a přednášku o obrozencích vzápětí ukončil, abych si mohl odskočit koupit nové botičky!

Správný učitel se ovšem z drobných i větších chyb poučí. Neboť to většinou bývá pro celý příští život. Dovolíte ještě jeden příklad?

Když jsem po čase zase učil na základce, dojížděl jsem už do práce autem. Nikde nablízku vyhražené parkoviště nebylo, takže jsem, stejně jako ostatní kolegové, parkoval podél chodníku před budovou školy. Stávalo se však, že i tady jsem nenašel pár volných metrů pro svou škodovku, takže jediné, co mi zbývalo, byl prostor před hlavním vchodem. Je fakt, že jsem trochu překážel příchozím a mnohem víc těm, kterým škola končila a oni se houfem hrnuli ven. Pochopitelně, že se mému autíčku museli vyhnout!

Jednou ale mi některý z mých žáků deváťáků zanechal pod stíračem složený papírek. Když jsem ho vytáhl, četl jsem: JESTLI SOULOŽÍŠ JAKO PARKUJEŠ, TAK SE NA OBOJÍ VYS..!

Ne, ta dvě písmena u posledního slova nescházela. Papírek jsem pečlivě uložil, sedl do auta a celou cestu domů přemýšlel o moudrosti této žákovské výzvy. Až časem jsem došel k závěru, že bude asi dobře zlepšit se v obou disciplínách.

Učitel se také občas učí. Jak na tom jsou učitelky, to bohužel nevím. Ale co kdyby se nám jednou také tady přiznaly?! Stanislav Rudolf