Hltám oddychovou fantastickou povídku Blbec z Xeenemunde. Déšť houstne v lijavec, naháči opouštějí bazén a kličkují mezi kapkami..
Hurá do sucha!

Zápolím se zadrhnutým zipem stanu. Mrknu dolů na hladinu, ještě se vlní, ale všechny slečny, co mají krásná ňadra, jsou fuč. Před chvilinkou plavaly naznak.

Ležím naznak, ruce mám za hlavou a naslouchám dešti. Řekl bych s klasikem, že venku chčije.

Rozmarné letošní léto. Rozjímám, jak plynula léta mým životem. V létě 1934 jsem se narodil. Roku 1946 jsem na letním skautském táboře skládal slib. Pobyt byl o tři dny zkrácen, jelikož jsme já a všichni bratři dostali průjem. V dusném létě jsem dostudoval a poté se ženil.

Uf!
Roku l964 v létě jsem měl půtku v Moskvě s milicioněrem, který mně chtěl zabavit fotoaparát. Fotil jsem totiž nádraží. Zachránilo mě, že jsem dobře hovořil rusky a měl fotopřístroj MADE IN USSR. Později roku 1969 jsem byl v davu na Trafalgarském náměstí v Londýně. Na obří obrazovce jsme sledovali výstup amerických kosmonautů na Měsíc.

„Houstne, Orel přistál!“ V klubku turistů jsme se po šesti hodinách čekání dočkali. Nikdo mě nepočůral ani neokradl. Ach, mnohá další léta, prožil jsem je s přítelkyní Monikou, prošlapal je po turistických stezkách, proplaval na Máchově jezeře, kde jsem botanizoval a obohatil sbírku motýlů o otakárka fenyklového.

V dalším létě byl pokutován dopravní policistkou za nepřiměřenou rychlost ve Studeňanech, též jsem prožil léto „v chládku“…
Vloni v létě nám sousedův pes zakousnul dvě slepice. Odveta. Letos na prahu léta jsem tajně sousedovi nasypal kbelík nasbíraných plzáků španělských do brambor. A máš to!

Včera v podvečer přiběhla Volšičková z lesa, oči v sloup, schvácená, že na ni vyskočil nahatej chlap. Všechny ženské dnes pospíchaly trhat borůvky.
Nejsem strašpytel, nejsem taky Jura Janošík, ale strčil jsem si pod košili klepanec, srp. Ať se, úchyl ukáže. Udělám šmik a máš to, už se nemáš čím chlubit. A hle? Černá příšera, čtyřprsťák se vypíná nade mnou. Ble, ble! Mačká mi nos. Dusím se. „Ne, ne, ty nám, ufone, kruhy v obilí a balit naše holky, nebudeš! Tasím srp.

„Dědo,“ mačká mi nos vnuk, „pojď k táboráku. Přestalo pršet. Přece neprospíš letošní báječné léto!“ Miroslav Procházka