Dvojici ale mohou utvořit i neživé objekty, jako třebas záměrně, ale někdy i náhodně seskupené předměty, u kterých nalezneme určitou geometrickou souměrnost, ať už identickou či zrcadlovou. Jako jsou pravá a levá ruka, jako dvojice opačných světových stran (jako příklad abstraktnější) nebo jako dokonale souměrné dvě věže kostela.

Jsou vždycky v určitém kontrastu a bez tohoto protikladu, ze kterého cítíme dech dramatičnosti, jedna bez druhé ztrácejí smysl. Jako se samy zdůrazňují barvy černá a bílá, jako v partnerské dvojici je zdůrazněna osobnost muže a ženy. Ty jsou pak přímo obrazem, důsledkem biologického zákona života, který platí všude v okolní přírodě. Taková dvojice lidských bytostí potom tvoří víceméně soběstačný funkční celek, nejmenší a nejdokonalejší uzavření společenství.

To jednotlivcům chybí a jejich existenci zákonitě doprovází pocit osamělosti, pokud není kompenzován smysluplnou intelektuální nebo jinou činností. I chrám s jednou věží působí stroze, přísně, nepřístupně až opuštěně ve srovnání s harmonickým celkem dvojice věží, které vždy tvoří bránu vstupu.

I vlastnosti osamělých lidí se liší od těch, kteří žijí v harmonickém souladu se svým protějškem, ať zrcadlovým či identickým. Už dávní filozofové radili budoucím generacím: „Neprocházejte životem osamoceni!“ ⋌ Josef Dvorecký