Má na něj i na Jičín hezké vzpomínky až na jednu, kdy rodině vandalové ukradli z hrobu sošku a pachatel zřejmě dodnes nebyl zjištěn. Nyní ráda píše verše, z nichž některé nám poslala:

Sedím a z okna se dívám…
Tam někde v dáli je jeden kout,
který bych přála si znovu zřít;
však marná je touha, o které snívám,
marné je volání – jen vítr slyším dout
a píseň o jaru znít.
Čas odvál ty krásné chvíle,
jež nevrátí se více…
jen vzpomínky zbyly nám.

Toulám se v duchu tmavými lesy,
po skalách Prachovských znovu se proháním
a ta Tvoje krása znovu mne dojímá;
dnes, včera – tak, jak kdysi.
O Tobě, Český ráji vyprávím –
o kamenné kráse, jež k srdci promlouvá,
o lidu bodrém, prostém,
který nezná falše – hany,
jak bratr bratru pomáhá.

Kolik již bouří přehnalo se krajem
ničíce vše, co v krvi a potu lid ten
pracně vyrobil,
kolikrát slunce již vzešlo nad obzorem,
dávajíc naději v nový – šťastný den –
by znovu se vzchopil, pracoval a žil…
a píseň pěl,
jež z hloubi duše – srdce jímá
„Český ráj to na pohled.“

A nový obraz před očima mi běží –
tu hrad Kost, Bradlec, Kumburk, Pecka, Tábor
a lesy kol dokola se jak stuha vinou,
tam Trosky – „Panna a Baba“ leží,
které věky věkův všemu navzdory
si zachovaly svoji krásu sivou
a za nimi Rovensko, Hrubá Skála, Kozákov.
Vše nové zdá se ti a přece tak dávné jest
a ty dívat by ses chtěla a snít.

O dávných, zašlých časech, které vítr odvál neznámo kam,
kdy Krakonoš sestupoval dolů z hor, by rozdával chudým,
co bohatým kdy vzal,
či o praotci Čechovi, jenž na hoře Řípu stanul tam,
a lidu svému krajinu ukazoval kol,
řka: „Hojností oplývá zem ta, kterou jsem Vám dal!“
Ó, jak by překvapeni byli předkové naši, vidouce,
jak země naše krásná nyní jest
a stále znovu a znovu vzkvétá.

Obraz za obrazem se mi míhá před očima …
Tu městečko malebné já zřím
se vší svou krásou a poezií.
Tam Rumcajs s Mankou žili – tam u Jičína –
svým dětem vyprávím
a znovu slyším znít tu melodii
Český ráj to na pohled.
A každý, kdo jednou navštíví ten kraj,
vzdychne a řekne si: „Toť pravý Český ráj!“ – a rád se vracívá.