Kdysi jsem se jmenovala Heather podle druhé manželky slavného beatla sira Paula McCartneyho, která přišla o nohu pod kolenem při autonehodě ještě před tím, než si ho vzala za manžela. Mým životním úkolem nebylo finančně oškubat či obrat nějakého boháče, ale dělat společnici malé Angličance Di, kterou rodiče, velcí vyznavači monarchie, pojmenovali po zesnulé královně lidských srdcí. Měla jsem svou mladou paní naučit, že panenky s nedokonalými údy mohou být stejně krásné a užitečné jako lidé s amputovanými končetinami.

Se zkrácenou levou nohou mě vyrobili v jedné velké továrně na hračky, oblékli mě do bílých šatiček s barevnými kytičkami a v krabici s růžovou mašlí jsem byla věnována k sedmým narozeninám zmíněné holčičce. Byly jsme nerozlučné kamarádky, bez sebe jsme neudělaly ani krok. Jen do školy jsem s ní nesměla, abych neodváděla její pozornost od výuky.

Loni o prázdninách si její rodiče pronajali malou jachtu, abychom poznali jižní Dalmácii. Jako správně promoklí Britové jsme byli nadšeni vším, co Jadran a Chorvatsko nabízí, ale jen do doby, než se rapidně zhoršilo počasí a otec, kapitán lodi, měl plné ruce práce, abychom se v Mljetském průlivu nepotopili. Nedopatřením jsem zůstala ležet na palubě a byla jsem smetena spolu s dalšími předměty mohutnou vlnou do rozbouřeného moře. Ani jsme se s Di nestačily rozloučit. Naposledy jsem ji zahlédla, jak vykřikla a vyhrkly jí slzy. Voda mě pohltila a já jsem si myslela, jak špatný konec mi osud připravil.

Veselé a šťastné chvíle pod mořskou hladinou jsem nejdříve trávila ve společnosti mořských koníků, nabízejících mi rozptýlení a úkryt před zvědavci a nebezpečím. Leč jednoho dne odplavali na podmořské dostihy a já jsem neuposlechla jejich varování: „Nikomu neotevírej, máme zvěsti, že na tebe číhá stará a ošklivá chobotnice, která si chce z tebe uvařit nápoj krásy a mládí.“ Byli pryč tři dny, když někdo začal tklivě žadonit o pomoc. Jen malou skulinku jsem otevřela, jen jeden úd se dostal dovnitř. V tu ránu se mě zmocnila baba chobotnice, chapadly mě uchopila kolem krku a vytáhla z úkrytu.

Naštěstí rychle pochopila, že elixír z umělé hmoty se vyvařit nedá, a milostivě mě pustila ze zajetí, ačkoli šaty mi už nevrátila. Koníků jsem se nedovolala ani nedočkala. Zanedlouho mě mořské proudy dosmýkaly k pobřeží a příboj mě po vydatné bouřce vyhodil spolu s dalším svinstvem na malé písčité pláži v místě, kterému Chorvati říkají Prapratno.

Třebaže jsem tam ležela dlouhé týdny, nikdo mě nezvedl, nikdo si mě nevšiml. Tělíčko z textilu jsem měla plné hlíny a mořské soli, vlásky zcuchané suchými větvičkami a hlavu na několika místech od mazutu. Bylo mi do pláče, ale nic jiného než ležet a pokorně čekat na svou záchranu jsem nemohla.
Ani jsem nedýchala, když mě do rukou vzala neznámá paní. Už už mě chtěla hodit zpět na zem, ale podařilo se mi na ni zamrkat a vykouzlit ještě šťastnější úsměv, než mi vyrobili.

A tak jsem byla vzata na milost. První slova, která jsem slyšela: „Podívej, jakou panenku jsem našla. Dokonce mrká. Vyperu ji, ostříhám vlasy a bude jako nová.“ – „Umýt ji můžeš, ale vlasy jí nestříhej, bude vypadat uboze a dredy jsou v módě,“ radil jí pán. Jazyku jsem nerozuměla, ale podle tónu hlasu jsem pochopila, že mi už žádné nebezpečí nehrozí a já jsem konečně našla svou novou rodinu.
Jen co si mě neznámá donesla domů, byla jsem podrobena důkladné očistě. Té vody, co spotřebovala, než mi z vycpaného látkového těla vypláchla všechnu nečistotu. Držela jsem se ze všech sil, abych přežila bez úhony nutnou očistu a nepříjemné zacházení. Nakonec ze mě vymačkala přebytečnou tekutinu a uložila na prosluněné místo.

Ta úleva; byla jsem opět čistá a teplý větřík pomáhal slunci ze všech sil, abych byla brzy suchá a zbytečně neprochladla. Pravda, styděla jsem se za svou nahotu, ale říkala jsem si, je lepší být nahá nežli ležet navěky na smetišti.

Hned druhý den mi paní vyrobila první šatičky, až jsem se z toho radostí počůrala. Z prdelky mi vytekla poslední zadržená voda. Sukýnku mi nařasila z bílého papírového ručníku s drobným potiskem, ramena a prsa mi ukryla do bleděmodrého ubrousku a oděv zajistila v pase gumičkami. Papír sice skryl mou nahotu, ale neměl dlouhou trvanlivost. Úplně jsem se zajíkala, když její muž vytáhl odněkud starou košili, z níž mi paní zhotovila opravdové šatičky. Ustřihla krátký rukáv, prostřihla otvory pro ruce, navlékla mi látku kolem těla, trochu utáhla kolem krku, aby mi na něj nefoukalo, stáhla v pase gumičkami a ozdobila živou kytkou.

Když sehnali trochu motorového benzinu, zbavil mě pán, kterému paní říká Tománku, veškerého mazutu, abych byla propuštěna do jejich obydlí; bál se, abych jim černým sajrajtem nic neumazala.
Na mých prozatímních šatech je nápis na látce new - čili nová! Kytka dávno uvadla, ale mně to nevadí. Hlavně že mě mají rádi a paní chystá na novou sukýnku a blůzičku.

A to je konec starého a zároveň začátek mého nového příběhu. Mé znovuzrození připadá na 3. května 2008 a od toho dne se jmenuji Antonia von Prapratno, ale po jejich jsem Tonka, Tonča, Tóňa z Prapratna a teď bydlím pod nějakým Prachovem a do města pohádky Jičína to mám jako když dohodí kamenem. Antonia

P.S.: Opravdu se příběh stal tak, jak Tóňa vypověděla. Na jaře do českých hor nejezdím sbírat lyžaři poztrácené předměty, ale na mořských plážích Dalmácie jsem nalezla mnoho užitečných věcí, Tonka však patří mezi nalezence z nejmilejších. JANOVA