Už asi navždy mi zůstane v paměti ten večer, když v pozdní večerní době jsem přišla z kostela a uviděla naproti u samoobsluhy sedět na lavičce zkroušeného člověka - seděl tam, hlavu svěšenou, a kolem zuřil mráz.

Tak se mi chtělo rychle udělat se psem Waldou pár kroků a pak utíkat domů, ale nedalo mi to a stále jsem se dívala na protější stranu. Ten člověk tam pořád seděl, hlavu dolů…

Odvrátila jsem se - copak musím já? Chodí tam přece ještě semtam lidi a ví si víc rady s takovým člověkem - je buď opilý, nebo nemá kam jít. A co já - když ho oslovím? Sice v Bibli stojí - dali jste mi napít, poskytli jste mi střechu nad hlavou, ale copak já si někoho budu brát domů? Málo je zabitých, co byli důvěřiví, málo okradených - a vůbec! - půjdu domů se psem a nebudu se tam dívat, asi do rána zmrzne - ale co jich v zimě zmrzne a uhoří, a co se stane?

Copak do tohoto lhostejného domu mohu přivést muže z lavičky? Stačí od něj jedna rána paličkou a…

Stejně mi to nedalo a volala jsem přes silnici: Pane, zmrznete, jděte domů! - Nehýbá se a sedí dál. Zpropadený dědek - co nejde pryč? Tak jsem přešla chodník a silnici a jdu k němu; mráz je pořádný - hlásili -23°C. Muž je starší. Nemám kam jít – odpovídá. To mi bylo ještě potřeba, kam ho pošlu?

Zima jak na Sibiři, ruce to zebe - naivně si myslím, že zachráním situaci, když zavolám policii, aby ho odvezla do nějakého azylového domu… Pán zmizel, šel se ohřát na nádraží. Šel ztěžka, dupal kolem nás, když jsme s nějakým mladíkem volali policii. Řekli - je ve Vrchlického, my si ho najdeme. A tak lehčeji jdu domů, lavička je prázdná a policie na cestě. Jenže jsem na to stále myslila a ještě ten večer prošla celou ulici Vrchlického. Neviděla jsem ani toho člověka, ani policejní auto.

Ve čtvrtek jsem šla z nemocnice z návštěvy, už bylo dost hodin a přecházela jsem ulici u Agra na druhý chodník a chci pokračovat se psem nahoru… Vedle mne došel po chodníku onen záhadný člověk z lavičky. Dělám, že ho neznám, on mne znát nemůže a jdu dál. Ale zastavím se. Proč mi přišel zase do cesty? Tak se k němu vracím a říkám - pane, vy jste ten člověk včera z té lavičky, seděl jste v tom mrazu před samoobsluhou. Řekne – ano. Těším se, že dodá, že už má nějaký kout na noc, ale úplně se mi zastaví nohy, když pak povídá - včera mě ještě nechali přes noc na ubytovně, ale dnes nemám nic, ztratil jsem práci i bydlení.

Byla zima a krutý mráz - a tak jsem se okamžitě rozhodla. Vezmu ho k sobě domů! Už jsem viděla to pozdvižení, až všichni uvidí vandráka v domě…

Po nelehké cestě mu ukazuji zvonek a buď mi Bůh milostiv, ten neznámý člověk odchází a já teď umírám hrůzou, jestli opravdu přijde… Najednou si vzpomenu na kostel - půjdu se poradit s pánem Bohem.

On by měl přijít za hodinu, ale já odcházím - snad ho jeho marná snaha za hodinu odradí a odejde. Když jsem šla plna hrůzy z kostela a stanula u dveří domu, viděla jsem, že je vše prohráno. Ten člověk se blížil od protější trafiky a čím já jsem chtěla rychleji zmizet, tím víc přidával do kroku. Vytáhla jsem z kapsy klíče, do ruky bedýnku, co jsem si přinesla, on taky vzal bedýnky, a otevřela jsem velice potichu hlavní dveře do bytu. Že každý není zabitý, když vezme cizího pod střechu, přesvědčuji se já…

Štefan Kysucký, 56 roků, Slovák z Brezové, co má jistě dobré i špatné stránky, je silný a těžko se mu ohýbá. Ale když přijdu v neděli z kostela, je doma krásně teplo, ve sklepě nařezané dřevo a uvařený čaj na stole. Ale stejně. Musím se omezovat. Ráno pro něj přijede švagr ze Slovenska a odveze ho i jeho věci z ubytovny.

Dali jste mi najíst, napít, poskytli jste mi střechu nad hlavou, pravil Pán - i ptali se ho: a kdy jsme ti toto poskytli? I praví Pán: Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých, mně jste učinili… A. Rybářová