Že „spěchej pomalu“ je přemoudrá rada, jsem doznala večer, po „Chvále“ v kostele.

Po příchodu domů jsem pořádně vybalila ruksak. V přihrádce, kde mívám mobil - prázdno! Úplně mě to zdrtilo. Já nemám mobil, drahý dárek od vnučky! Stále a stále jsem otvírala tu zpropadenou přihrádečku, co byla jen na tužky a mobil… tak a je to…  musím se jít podívat na Šibeňák – a to není jako se jít podívat nahoru do pokoje! Leží na posteli v chatičce a do pátku se bez něj obejdeš! Stále a stále na něj myslím - chybí mi už jen ten pocit, že nemám mobil doma a musím pro něj tu hroznou cestu v mrazu, kdy ukrutně zebou nohy a ruce, v nichž držím hole.

Ta hrozná cesta! Vysoko sněhu, zapadám v lese a jen dobrý Bůh mě chrání, k němuž se celou cestu modlím. Nepůjdu ve čtvrtek do kostela a půjdu na zahrádky - ale chata je vymrzlá, kočky tam vždycky  sedí jako sochy, než roztopím a ohřeju jim mlíčko - a pak mně volá Bůh do kostela! Je pátek a brzy ráno mše. Odkládám cestu na pátek, jeden den se bez mobilu obejdu!

Cesta mrazem
A tak v pátek se plahočím, tentokrát v neměřitelně vysokém sněhu, na zahrádky. Stejný obrázek - kočky umáchané, kastrůlky zamrzlé, i kafe v hrníčku zamrzlé - ulehčeně zapínám elektriku a vrhám se do chaty.  Můj mobil tam, kde jsem si ho představovala, není! Jsem úplně zdrcená, vyčerpaná, zoufalá. Nadzvedávám peřinu, přehazuji polštáře - mobil nikde!

Tu mě přepadlo úplné zoufalství: já se od středy spoléhám, že jsem ho tu nechala - a má cesta teď byla marná! Kočky už se hřejí, pijí teplé mléko, ale já v hrozné situaci: znova mě čeká ta hrozná cesta přes celé zahrádky ve vysokém sněhu, lesem, kolem rybníka- úplně zničená jsem se dovlekla domů! Co teď, vždyť to ani nemůžu zavolat! V té hrozné noci mi přišlo na mysl, kdy mobily nebyly a za mého dětství ani telefony!  
Jak s maminkou každou neděli jsme šli pěšky do Jakubovic, Hostouliček, když potřebovala mluvit se sestrou, bratrem, a tatínek mě vzal na kolo na rám a jel do Borku za strýčkem, aby přijel opravit kachlová kamna. Teď vezmeš kouzelnou černou krabičku, vyťukáš čísla a ozve se ti z dálky syn – ahoj, mami! A tchán vypravoval, jak jeho matka s nimi, malými dětmi, šla s kočárkem tři dny pěšky do Mostu a spali v příkopech!

V sobotu se probouzím neradostně - autobus nejede, všude sněhu - já jak Robinson! Pěšky se trmácím na druhý konec jako hromádka neštěstí. Proč sis ho pořádně neschovala do ruksaku? Můj dárek- řekne vnučka vyčítavě. Auta jim nejedou, kočár s koňmi s rolničkami nemají-klušu k Ignáci pěšky - jdu za Pánem! Mobil leží ve mně jak těžký kámen. Už vím, nezatáhla jsem přihrádku u ruksaku - a mobil vypadl. Buď u chatky, nebo v lese, nebo na cestě, zavál ho sníh, teď se někde topí v loužích, nebo leží v lese ve vysokém, rozbředlém sněhu. To už je stejně zničený!

Pomoc kočkám
A tu přijde na řadu Pánbůh. Proč jsi Panebože, tohle na mne dopustil? Za to, že jsem nakoupila ptáčkům lůj, semínka, mají plné krmítko a vesele oďobávají  lůj na větvích, že chodím do ledové chaty za kočkama, že jim rozehřívám vodu, se zeboucíma rukama zatápím!  Mám na Tebe, Bože, zlost! Myslela jsem, že jsem pod Boží ochranou - ale ty nejsi! Přece bys nedopustil, abych ztratila mobil! Všem lidem nadržuješ, sedí doma, jiní jim slouží, dívají se na zimu z okna a já se plahočím ve sněhu, je to jak sebevražda! Ale zase jdu bez nálady v neděli do kostela - venku se chumelí, tady je mráz! A v poledne nová cesta na zahrádky! Bílý sníh se změnil ve čvachtu, a rybníky, kde nemáš kam se vyhnout! Teď už jen smutně sleduji, jestli někde nebude koukat zelinkavá punčoška- mobil. Jdu lesem a čím víc se blížím k bráně, tím víc jsem zdrcenější: někdo ho našel! V zahrádkách na cestě čouhají z břečky jen černá hovínka. Jak jsi to mohl, Panebože, dopustit? Žádný Bůh není, řeknu naštvaně, když vidím ptáčky, co poskakují po loji.

Co z toho mám, že sem chodím? Jen škodu! A pořád mám v mysli tu zelinkavou „punčošku“. Vejdu dovnitř a nenávistně pohledím na postel. Zatopím, dám jim mlíčko a zlostně házím peřiny na zem - polštáře lítají – jeden bachráč, druhý, třetí letí a hle: jako hrášek ve Sněhurčině postýlce se objevil podlouhlý, zelinkavý balíček! Nelíbá nevěsta víc svého ženicha než já svůj mobil: nejen že je na světě - je suchý, celý, s čísly! Už si nemusím nadávat: huso – nemusíš ho brát s sebou, ale i před rodinou nabírám své prestiže: ahoj, tady babička! Ty už máš mobil?

Do kostela
Utíkám, co můžu, dolů přes trať, abych stihla kostel - jen odemknu, objevují se naši: my ti vezeme mobil! Ale já v té chvíli potřebuji být v kostele: děkuji ti, Panebože, za tvou ochranu a za všechny dary a odpusť, že jsem pochybovala!
⋌Antonie Remešová