Ale hned mě tato idyla opustila. V Havlíčkově ulici na chodníku proti okresu se asi v noci válčilo. Všecky popelnice zporážené a všecko z nich venku. A zvony zněly slavnostně a svolávaly své ovečky – Pojďte ke mně všichni, kdož obtíženi jsou…

Volající zvony a do toho taková spoušť! Jsem asi první, kdo tady jde. Začala jsem ty poražené vojáky stavět - někde byl jeden, někde dva a vnitřnosti venku. Dalo to pěknou práci, než jsem popelnice postavila a některé ani nešly. Okolo ležela změť rozházeného jídla, lahví novin.

Dnes už ale přece třídíme odpad! Proč ti lidé tady nevyhazují věci do příslušných nádob? Cožpak je tak těžké udělat pár kroků navíc? Vzpomněla jsem si na kříž, co stojí u cesty v Jizerním Vtelně. Kdysi tam německý voják zastřelil zajatce pro kus chleba…

Vy, kdo se bavíte děláním nepořádku, vy mladí – nezahrávejte si, neboť kdo seje vítr, sklízí bouři. Antonie Rybářová