Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu. K mému úžasu neznamenají uvedené částky rozpočet americké NASA pro kosmický výzkum na příští rok, jak jsem se původně domníval, ale ceny týdenních a čtrnáctidenních zájezdů.

Po počátečním šoku se věnuji zkoumání vybraného zájezdu podrobněji. Musí totiž splňovat několik základních podmínek, aby nejen mne, ale i mou ženu uspokojil. Jsou to: teplé moře, kouzelná příroda, historické památky, lákavé přehlídky nových modelů ženských plavek a švédské stoly v příslušném ubytovacím objektu.

Jako třeba loni! Strávili jsme krásný týden se zájezdem jedné cestovky v Řecku. Náš hotel stál pár kilometrů od známého maratonského bojiště. Moře bylo v těch místech příjemně teplé. A my naštěstí nemuseli ani válčit, ani běhat víc než 42 kilometrů kamsi do cíle, ale jen se tak cákat v moři a pak se povalovat na teploučkém písečku pláže. Samozřejmě i ten švédský stůl na nás v jídelně dvakrát denně čekal. Býval dlouhý a bohatě zásobený. K snídani i k večeři jsme si mohli bez zábran vybrat vše, co naše hrdla ráčila, nač jsme měli právě chuť, pochoutky, které jsme dosud neznali. Navíc jsme se zde poznávali i s ostatními účastníky letošního zahraničního pobytu.

Třeba u stolu s námi sedávala další manželská dvojice. Paní Libunka + 1. Bohužel ten nám ale neměl za celý týden šanci své jméno prozradit. Vyprávěla vždy paní Libunka a my tři jí pozorně naslouchali. Kromě jiného jsme se dozvěděli, že už druhým rokem drží velice přísnou redukční dietu, a proto musí za každou cenu nějaké to kilo i zde shodit.

Mimoděk jsem se zadíval na talíř, který si právě pokládala před sebe na stůl. Byl vrchovatě obložen plátky šunky, salámu, uzenou a vařenou rybou, na dvou místech přes okraj přečnívaly krevety, jež se už nedokázaly stísnit mezi několika druhy vynikajícího řeckého sýra… prostě porce pro jednu somálskou vesnici! Otočil jsem se bezradně za sebe ke švédskému stolu. Podobné osmitisícovky se tyčily i na talířích ostatních účastnic zájezdu. Ano, říkal jsem si zdrceně, přesně takhle dopadne česká žena u švédského stolu!

Strašné…!
Pak jednou, tuším, že to bylo asi čtvrtý den našeho pobytu, kdy jsem se pokoušel při večeři skulinou mezi těly u stolu napíchnout na vidličku plátek lososa, jsem zaslechl v tlačenici mezinárodních strávníků před sebou hrdelní hlas muže, který důrazně říkal: “Rosa, gib das alles in der Tasche, ja?!“ (Přeloženo, možná zbytečně, do češtiny:

Růženko,dávej to všechno do tašky, ano?) A jakási sportovně oblečená dáma otevřela okamžitě svou prostornou kabelku a smetala do ní postupně všechny dobroty, které jí břichatý manžel ze stolu přistrkoval. V té chvíli jsem se všem mlsným jazýčkům z našeho zájezdu, a především paní Libunce, v duchu omlouval.

Znovu se totiž i zde potvrdilo, že máme okolní svět stále čím dohánět. Stanislav Rudolf