Sám jsem ji před časem absolvoval. A mohu čestně prohlásit, že místo, kde se údajně narodil Ježíšek, tedy v Betlémě, v každém turistovi zanechá nezapomenutelné dojmy.

Jen s představou toho chléva, který tak dobře známe z našich vánočních betlémů, se musíme rozloučit. Znovu se tam totiž přesvědčíme, že v historii vše probíhalo jinak, než jsme se o tom učili ve škole nebo četli v Bibli. Jinak, než jsme si údaje ukládali do paměti včetně doplňujících obrázků a ilustrací.

Ale začněme od začátku! Betlém je krásné město nedaleko Jeruzaléma. Mne a ostatní turisty pochopitelně nejvíc zajímala Bazilika Narození, kterou nechal postavit nad jeskyní, kde prý se údajně Ježíšek narodil, v roce 326 císař Konstantin Veliký. Průvodkyně nás k ní zavede, za pochodu vysvětlí, že baziliky byly trojlodní chrámy, které se stavěly v románském období.

A pak chvilku šlapem po schodišti dolů k jeskyni. Údajně k jedné, ve skutečnosti ke dvěma jeskyňkám. Jsou překvapivě malé. Když před nimi stojíme, dozvíme se, že v té menší se údajně Ježíšek narodil, v druhé už stály jeho jesličky. V té přijímal domácí i zahraniční hosty. Ta nalevo má prostor přibližně stejný jako stan pro dva, prostorovou hodnotu druhého bychom mohli klidně označit jako 2,5.

Tedy žádný chlév, jak jsem čekal a co jsem měl, stejně jako asi vy všichni, co tyhle řádky čtete, měl od dětství v hlavě zafixováno.

Větší jeskyňka je také lépe vybavena. Na její kamenité podlaze je připevněna velká hvězda zhotovená ze stříbrného, asi pět cm širokého pásku. Některé její vrcholy jsou vysunuty kupředu, aby poutníci, kteří se zde zastaví, měli možnost je políbit a tak se zbavit svých hříchů. Ostatní vrcholy hvězdy se skrývají vzadu v jeskyňce.

Pozoroval jsem poutníky, kterých sem přicházelo stále hodně. Někteří se pokřižovali před políbením, někteří až po třech, čtyřech pusinkách, do jedné skupiny jsem mohl zařadit ty, co se u tohoto nevšedního obřadu jenom sklonili, jiní, zřejmě větší hříšníci, při líbání hvězdy poklekli. Potom svěže jeskyni opouštěli… Protože mě tyhle věci velmi zajímají, nespěchal jsem, a nově příchozí a jejich chování jsem bedlivě sledoval.

Pak to v jeskyni dost zašumělo. Po schodišti sestupovala další výprava. Brzy bylo jasné, že tihle poutníci přicházejí obtěžkáni těžkými hříchy. U stříbrné hvězdy to jen mlaskalo. A proč ne? říkal jsem si v duchu. Kdesi v Písmu se praví: Víra tvá tě uzdraví! Tak proč by to oni, na rozdíl ode mne věřící, nezkusili?

Jenže se nedostalo na všechny! V otvoru jeskyňky uvízla jedna paní. Její tělesné proporce byly, no, řekněme mimořádně nadměrné. Viděl jsem, že si před obřadem, stejně jako mnozí účastníci zájezdu před ní, klekla a bez problémů políbila vyčnívající cípy trojúhelníku. Její hříchy byly asi ale mnohem větší, než aby se domohla odpuštění třemi, čtyřmi pusinkami. Nahrbila se tedy a po čtyřech se doplížila k těm zbylým hrotům hvězdy vzadu. Tam v sérii polibků zřejmě pokračovala.

Tu se však zevnitř ozvalo zoufalé volání o pomoc a nepřehlédnutý zbytek ženského těla, který zůstal venku, sebou podivně škubal.

Nebyl jsem jediný, kdo pochopil, že ta paní se v otvoru jeskyňky zašprajcla, a že se sama ven nedostane. Okamžitě jsme jí spěchali na pomoc.

Naše společné mezinárodní úsilí připomínalo tak trochu pohádku o tom, jak dědek zasadil řepu. My také tahali, tahali, vytáhnout dlouho nemohli.

Nakonec se nám to podařilo. V posvátné jeskyni jsme byli odměněni uznalým potleskem. Také ta baculka se spokojeně usmívala a děkovala nám. A ten nahoře, pokud se zrovna díval, s námi mohl být také spokojený.

Tak co, milí čtenáři? Půjdem někdy spolu do Betléma? No, já už jsem se tam, jak asi tušíte, všech hříchů údajně zbavil. Ale co vy? Stanislav Rudolf