Závěr zněl: nevyklízet, nebudou ho malovat. Vracely jsme se každá do svých dveří a rády, neboť na chodbě byla docela zima. Otevírala jsem dveře lehko, ale Liduška se nějak nemohla dostat domů. Pořád strkala do zámku klíče a ne a ne odemknout.

Najednou vykřikla: „Já nechala zevnitř klíče v zámku!“ Řekla jsem si lakonicky – to se mi nemůže stát, já mám klíče jen jedny. Zůstaly jsme na chodbě a já bych si mohla jít po svých, ale co ona by si nalehko a s klíči k ničemu počala!

Překonala jsem se a první ji pozvala domů. V kuchyni na zemi plno dek a na nich se hrabe nemocný starý pes Waldemar. Sousedka celá rozčilená stála u stolu, nevěděly jsme si rady. Když se trochu uklidnila, šly jsme znovu k zamčeným dveřím. Rozhodla se, že se nějak musí dostat domů. Nosila jsem jí postupně šroubovák, kleště, šperhák, kladívko, sekyrku – ale dveře ničím nepovolily, neboť klika nikde žádná a místo ní přepevná koule.

Teď babo raď! Oblékla jsem kabát, že dojdu pro zámečníka. Ale najednou sousedka běhala po dvoře pod jejich okny, že to zkusí po žebříku. Uklidila jsem všecko nářadí, vzala klíče od kočárkárny a šly jsme pro žebřík. Dala si ho pod okno a já jí zase donesla sekerku a kladívko a ona ťukala na nedovřené okno. Po chvilce ťukání se nakonec okno zázračně otevřelo a Liduška se šplhala po žebříku dovnitř. Podlezla husté šňůry na prádlo a už visela půlkou těla ven. Úplně jsem strnula, ale to trvalo jen chvilku, najednou sebou trhla a už byla vevnitř. Zapíjely jsme potom událost a smály se tomu. Ani mi pak moc nevadilo, že jsem z toho jejího šplhání měla plné oči vápna.

Ale ta smůla se jí nějak nechtěla pustit. Druhý den navečer se jí z ničeho nic začala valit voda z mísy do předsíně. Vodu vybrala do kbelíků a vylila ke mně. Nabídla jsem jí, že nechám odemčeno, dům je přece nedobytný a kdyby něco…. Ve 23.00 v noci zvoní. Někdo v bytě nad ní se koupal a znovu je plná předsíň horké vody. Tak jsme se s tím dělaly přes půlnoc.

Ráno v sedm hodin už přijeli čističi V+K. Potíže zavinila roura půl metru široká, co nebyla pročištěná pětadvacet let. Ráno mi sousedka řekla: vaše větev prý také potřebuje vyčistit, to samé se může stát i vám. Mé myšlenky se zastavily. Představila jsem si tu hrůzu – všecko mokré, plné vody a plný sklep, neb tam končí naše větev.

Na nic jsem nečekala a utíkala na podnik, kde to dělají. Na mé úpěnlivé prosby za půl hodiny přijeli i s vozem a celé zařízení vyčistili. Jak jsem jim za to byla vděčná! A. Rybářová