Dneska mám dojem, že už je tady „Nová doba“ zase. Jen už se nezdržuje jen zkracováním, ale bere to rovnou načisto. Třeba stromy. Co je krásnějšího, než po vzrostlém stromu zmrzačený pařez, namísto stínu koruny, lapače prachu, hnízd ptáků.

Nová doba, která tak ráda kácí, přišla konečně i do Jičína. Nejdřív zmizela řada topolů u řeky Cidliny hned vedle autobusového nádraží. Prý tam bude stezka pro cyklisty – mně se naopak zdálo, že zmizely, jen aby bylo vidět na novostavbu u Cidliny, ale možná se mýlím. Topoly tam nejsou, stezka také ne, a kdo ví, jestli bude (mimo jiné by musela ještě zasáhnout do pozemku školy a nějakým způsobem se vyhnout také ústředně v domečku u řeky tamtéž).

Pokud už tam ale musela být, uměla bych si ji představit zrealizovánu na opačné straně – totiž tam, kde žádné topoly nestály a nemusely by se kácet. Ale to by se nemuselo kácet a to se neslučuje s Novou dobou. Topoly už nestojí - budiž tedy tato oběť cyklistům přána.

Teď zase zmizely lípy z náměstí. Stály okolo morového sloupu a opět – v létě dávaly stín, potěšily oko a zněly hlasem ptáků. Už tam nestojí a v podobě, v jaké jsem je znala, už je asi uvidím tak maximálně na sklonku svého života. Ovšem za předpokladu, že se tam vysadí nové a pokud je někdo, než dorostou potřebné velikosti, nepoláme, neukradne apod. (Že rozumní lidé by se snažili stromy i přes rekonstrukci plochy zachovat, to už je snad zbytečné zmiňovat.)

Lípy už ale nestojí - budiž tedy i tato oběť slávě náměstí přána.

To byly ovšem teprve kácecí začátky. Ještě nám přituhne! V Jičíně přece stojí celá lipová alej! To by bylo, aby si člověk netroufl rozkročit se a pěkně to zrubat na jednu hromadu – jeden po druhém, svatokrádež nesvatokrádež, historie nehistorie, krása nekrása. Byť se nedá říci, že by Jičín kromě slavné věžové brány oplýval atrakcí stejné kvality a tím, co by se dalo celý den turisticky obdivovat. Unikát v podobě zachovalé barokní krajiny (jíž je alej součástí) je tak atrakcí dokonalejší než hodinky s vodotryskem. Pokud lípy vezmou zasvé – a je jedno, jestli pět nebo padesát, přispěje i tato oběť k věhlasu a slávě města?

Někdo může namítnout, že to, co se vykácí, přece řídí odborníci. Ti přece vědí, a tak nejlépe rozhodnou, co zůstane, co je zdravé a co je nemocné. V tomto směru mě napadne jediné – ještě že takto není možno selektovat též obyvatelstvo. Nedělám si iluze, ale lidé by se třeba aspoň trochu bránili. Stromy ne. Pokud se k nim někdo rovnou nepřiváže řetězy – a ani tak není jisté, že strom přežije. A s expertízami to může být všelijaké. Proč? Dovolte mi odbočku.

Nedávno běžel a možná ještě běží v kinech film Výměna. Nebudu podrobně rozvádět obsah filmu, jen se zmíním o jedné scéně. V té se hrdinka dostane do blázince. Je naprosto zdráva, jen se moc ptá, je neodbytná a tak i nepohodlná. Uzdravit se tudíž nemůže. A v blázinci? Tam už je všechno relativní. Moc se smějete, nebo jste naopak zádumčiví – vše je diagnóza, ale ne zrovna taková, která by vám otvírala dveře ven.

Stejně tak je možno věřit či nevěřit expertízám o tom, jak je který strom nemocný, jak je třeba ho skácet a vlastně je zázrak, že ještě stojí – když je tak prolezlý nemocemi. Možná je jen přání otcem myšlenky. Pokud by se takto přistupovalo ke každému stromu, nezbude tady za chvíli žádný, který snese cedulku Národní památka či Památný strom - dvě stě let starý. Takto bude totiž za chvíli raritou i strom starý padesát let.



Nu a což aspoň trochu vrátit trochu čas a přetavit současný vzhled na ten, který tady byl před sto lety? Je to jistě zajímavý nápad, ale nejsem si jista, zda návraty do embryonálního stavu jsou tím pravým ořechovým. Zejména pokud jde o dobu, kdy bylo ovzduší automobily znečištěno přece jen o poznání méně.

Nebo jsem to nepochopila a je to ještě jinak. Třeba tak, že cílem je město plné vybetonovaných ploch. Nová estetika, které stromy překáží a kdy mi místo nich poskytnou stín lampy veřejného osvětlení, místo šumění listí a zpěvu ptactva budou ve větru ševelit stožáry s vlajkami a místo na dílo přírody se mohu kochat pohledem na nákupní středisko.

Jen si ale nejsem jistá, zda v takovém městě ještě budu chtít žít. Tony

S názory čtenářky můžete polemizovat a diskutovat pod tímto článkem v diskusích.

Na toto téma také chystáme příští týden další redakční materiál.