Ale stejně je na tom lépe než třeba jeho kolegové ve velkých městech! Jako třeba já, který žije už léta se svou rodinou v malém městečku pod Smogem. Znám tu spoustou lidí, a mnozí lidé znají i mne, což mě pochopitelně těší. Jdou třeba kolem našeho domečku, kde můj zeť Jirka, jako své hobby pěstuje s láskou skoro dokonalý anglický trávník. Lidé pochopitelně nevědí, kdo se o něj stará, a tak třeba slyším, jak si o mně říkají: “Píše blbě, ale trávník má pěknej, co?!“
Nebo se zastavím ráno pro housky a paní prodavačka se mi svěřuje: “Pane Rudolf, vy ani nevíte, jak já mám vaše knížky ráda. Čtu je snad každý večer. A stačí mi překouknout dvě tři stránky a už spím jako dudek!“
Mého častého slovního kontaktu s lidmi v našem městě si jednou povšiml i můj vnuk Míša, který k nám přijel s rodiči z Prahy na víkend. Když jsme si udělali spolu pěší vycházku do místního supermaketu, náhle se zastavil a zeptal se mě: “Dědo, mohl bych ti ode dneška říkat Dundy?“
„Proč zrovna Dundy?“ nechápal jsem.
„Ty si nevzpomínáš na film Krokodýl Dundy? Ten přece taky, když poprvé přijede z Afriky do New Yorku, zdraví na ulici každého, koho potkají. Ty jsi skoro jako on. Představ si, že za tu chvilku, co jsme odešli z domova, jsi už třicetšestkrát těm, co jsme potkávali, řekl: Dobrý den! U mě seš proto taky Dundy!“
Nemohl jsem mít proti této aktuální přezdívce námitek.
Hezký zážitek jsem si ovšem nedávno odnášel z návštěvy očního lékaře. Sestra nás vpustila do místností před ordinací pana doktora hned čtyři. Usedli jsme na židle srovnané podél jedné stěny. Mne potom jako prvního vyzvala: “Postavte se, pane Rudolf, sem ke dveřím, zakryjte si levé oko a čtěte písmena, která vám budu ukazovat!“ Potom sáhla pro jakési ukazovátko a přešla na protější stranu místnosti, ke zdi, na níž visely dvě papírové cedulky. Jedna plná zpřeházených písmen různé velikosti, druhá pro děti a negramotné.
Uposlechl jsem a zaujal určené místo. Ve chvíli, když se moje dlaň přitiskla k čelu, stočili své pohledy směrem ke kartonu s písmeny i ti zbývající tři pacienti. Odhadl jsem, že budou sledovat nejen konec ukazovátka, ale i mé odpovědi.
„N…!“ vyrazil jsem ze sebe, když proutek ťukl docela dole do papíru poprvé.
Sestra zavrtěla hlavou.“Ne, to bylo F!“ opravila mě přísně a ukázala na řádek výš.
„B…!“ zareagoval jsem okamžitě.
Trojice čekajících nad mými znalostmi dlouze vzdychla. Paní s čerstvým přelivem na hlavě pohoršeně mlaskla a starší muž ve sportovní bundě se dokonce přitom dvakrát pleskl významně dlaní do čela, zavrtěl hlavou a nad mými znalostmi si opovržlivě odfrkl. Šlo prý totiž o písmeno F.
Při dalším stupínku vzhůru si ale najednou jejich sousedka nenápadně přiložila ruku k ústům a tiše, aby ji asi zdravotní sestra neviděla, mi napověděla: “Ssss…!“
Zopakoval jsem tedy po ní S a zaznamenal svůj první úspěch. S nápovědou mi to šlo líp i u L.
A někde u čtvrtého řádečku nahoře, velice blízko toho osamoceného E, jsem bodoval už docela sám. Ti tři pacienti na židlích se trochu uklidnili.
Potom se otevřely dveře a pan doktor mě pozval k sobě do ordinace. Sestra mu podala moji kartu a výsledek právě skončeného testu. Po důkladné prohlídce mi předepsal brýle se třemi dioptriemi.
Okamžitě mi blesklo hlavou, že nebýt té chápavé paní, nosil bych teď možná na obou očích osmičky nebo dokonce desítky.
Mozartovi, jak tvrdil, jeho Pražané rozuměli. Mne mají lidé v našem městě navíc možná i rádi. A na to by měl být každý z nás aspoň maličko pyšný, ne? Stanislav Rudolf
