Ony upřeně hledí na podlahu pod sebou jakoby počítaly kroky, posun a rytmus těla: Kupředu, levá, pravá a cink! Někdy padají francouzské hole z podpaždí. Ach, staré vidiny, kdysi to byla svěží ztepilá růžová těla dívek a my, zrající kluci se jich báli dotýkati.

Ba, všechno prchlo, mládí, první lásky i ten starobylý infinitiv –ti, z gramatiky. Dnes by stačilo dotýkat se, líbat a milovat.

Jedna z těch víl v županu klesla opatrně na volnou židli u mého stolku. Bok po mém boku.
„Kam půjdeme odpoledne?“ řekla medově.
Nadechl jsem se a jako lázeňský švihák odpovídám: “Nu, ještě váhám, jestli na tenis, nebo do Bažantnice si zaskotačit, tancovat…“

Pauza.
Pohlédne na mě a údivem zapomíná zavřít ústa. Ona odhaduje, jestli jsem ještě takový kapřík a její oči barvy čokolády Milka marně hledají moje podpůrné hole. Čtu v nich: Seš pošetilý stařík, chlubile.
Dopíjím sklenku červené Medvědí krve.

Přivezli vozík těsně k mému levému boku a sestra mi usnadňuje přesun z kavárenské židle. „A hurá, do bazénu! Na Bělohrad!“ opravuji výkřik a nadšení Josefa Švejka, kterého vezla paní Millerová do světové války, na Bělehrad. Loučím se a ta osamělá žena už bloudí očima jinde, rozhlíží se po salónu, zda tu ještě někde nesedí lichý princ Bajaja, kterému je do skoku.

Sprchuji se bez plavek a poté se opatrně nořím do vln. Čekám na příboj. Na tabuli je křídou napsáno TEPLOTA VZDUCHU 29, 3- VODY 26,0- Plavčice má v kyčlích vykrojené plavky a jde mně vstříc. Ťapy, ťap půvabné nožky. Nakloní se nad bazén… Miroslav Procházka, Pecka