Byla jsem jak robot Emil. Když jsem přišla na konec aleje, už mi bylo jasné. U zavřené brány bývalého okresního úřadu stál hlouček lidí. Byla jsem devátá, ale další přede mnou byli schováni v autech.
Lidé podupávali, někteří byli opravdu málo ustrojeni a v lehkých botách. Většinou kouřili, někteří pili z termosek horkou kávu. Zima mi nebyla, chtělo to jen ty dvě hodiny vydržet na místě. Modlila jsem se růženec za duše v očistci. Stáli jsme stále na jednom místě, až se otevřela brána a všichni se vrhli dovnitř. Venku stáli i lidé o berlích a paní se spícím bleďoučkým dítětem, kterou jsme pustili první, ale pak byla s kočárkem zase na ulici. Stáli jsme už v teple ozářené chodbě a čekali do půl sedmé, až začnou vydávat čísla.
Už jsem měla jasno – nestojím zbytečně, k vydání čísel nemusím mít žádné doklady. Začali jsme postupovat a první vítězové už odcházeli s čísly v rukou. Když jsem obdržela čísla 16 a 17, připadalo mi, že výhra ve Sportce je proti tomu nic. Robot Emil jako já se valil lipovou alejí, a protože jsem se nesešla s dcerou a teď zas běžel jiný úřední čas, už jen v lehké bundě a botách jsem uháněla k dceři.
Vrátila se právě domů bez čísel a tak jsme se objímaly jako blázni. A. Rybářová
