Studeňany na Jičínsku jsou vesničkou, odkud pochází rod Procházků. Zde „na vodárně“ v lukách se narodil můj tatínek Miroslav roku 1909. Odtud prýští znamenitá voda pro město Jičín. Dědeček tu žil a pracoval jako vrchní strojník s babičkou a čtyřmi syny. Otci by letos bylo nedožitých 100 let.

Běhával jsem k nim alejí vzrostlých stromů kolem chalupy „dřevěnice“, do níž se na prahu druhé světové války nastěhoval proslulý rytec, malíř symbolista Josef Váchal. Ze zdejšího statku pocházela rodačka, Váchalova družka Anna Macková. Oba tvořili, obesílali výstavy.

Jejich život narušil p r o k l e t ý únor.

Vypisuji ze záznamu Váchalova deníku: – V tomto hrozném pondělku začala naše zkáza. Traktor vytahuje ve sněhu žlaby z chléva, „kozlov“ úplně vyklízíme, pí Nožičková mi pomáhá vynosit uhlí, trakaře, stoly – místo úplně zhroucené sestry Anny – zbyl po nich ukrutně rozježděný dvůr a děsivá spoušť. Stojím u krásných poražených jasanů. Začalo dlabání zvenčí kol domu, i černý bez u lavice vzal za své, pod nímž tolik krásných chvil se svými psíky jsem strávil.

Zkáza pokračuje, strašlivý den pro náš dvůr, 4 chlapi, mladí družstevníci skáceli nádhernou břízu u dřevníku. Náš letitý ořech pod okny už taky leží. Táhali jej traktorem. Pokračuje mordování, došlo na jasánky u popela, pak na vysoký kaštan. Mladíci začali rubat stromky, začalo vraždění švestek a padla i hruška-solanka. Na zahradě začalo 20 lidí kopat k nové budově, strojní a traktorové stanici. Všude plno bláta, spoušť, ohromné haldy se tyčí až ke studni a zahrnují ji. Ořou dvorek a traktorista přejel mně záhon, kde jsem pěstoval tabák. Šípkový keř u silnice zemřel při hloubení příkopu, umřela naše poslední třešnička.

Requiescat!

Vykáceli poslední strom, 200 let starou hrušku-ovesnici. Byla 22 metrů vysoká, rozpětí větví bylo 8 metrů, průměr skoro dvoumetrový. Zločin. Mají moje prokletí… Zbytečné kácení vzácného stromu, který nikomu nepřekážel, plýtvání drahocenným dřevem hruškovým, tak hledaným pro mé práce rytecké a řezbářské. Všude hluk, puch motorů.

Studeňany měly malebnou kulisu krásných ovocných sadů, vzrostlé stromoví, vysoké jasany, u potoka olše a staré lípy na návsi, aleje podél silnice k Valdicím, na druhou stranu k Radimi…–
Všimli jste si dnes, roku 2009, že vesnička a její okolí nemají vůbec vysoké stromy? Smutný pohled na prameniště vody pro Jičín.

Když se kdysi přátelé ptali Váchala, proč opustil Šumavu a Prahu, umělec jim odpověděl: Vábil mě ten vegetační kraj.

Kdo byl Josef Váchal? Když se roku 1940 definitivně přistěhoval, měla jeho knihovna 1300 svazků, tucty grafických listů, desek dřevorytů a malířských pláten. On měl za sebou řadu výstav, ocenění, vydaných knih, např. Šumava umírající a romantická, Krvavý román, Přírodopis strašidel, Ďáblova odstředivka, Postyla kacířská, Vigile o hodině hrůzy aj.

Josef Váchal je pohřben v Radimi. Od hrobu je možné pohlédnout do krajiny, která nemá vzrostlé stromy, mnohé polní cesty jsou bez šlápot člověka.

V poslední zatáčce u výjezdu z obce se krčí drobný kříž s deskou. Moderní bilboard při odbočce k vodárně láká do GALERIE J. VÁCHAL – A. Macková.

Na ekologický zločin se zapomnělo. Miroslav Procházka, Pecka