Nedávno jsem na vlastní kůži okusil výhody „julínkovského“ zdravotnictví. Pozorujíc na sobě chřipkové příznaky jsem se vypravil do Lékárny v Hloubce, pro „něco na krk“, jak se říká cucavým tabletkám různých barev, které vás do týdne zbaví nachlazení. Stojím ve frontě a pozoruji staršího pána u pokladny, kterak si z kapsy pláště vyndavá mohutnou igelitku, jako v supermarketu.

Brzy pochopím, nač ji má. Výčet léků, které měl důchodce na receptech, byl tak dlouhý, že jsem si je nemohl zapamatovat. Proto jsem si podivně znějící názvy napsal do mobilu: letrox, betaxa, tramal, betaloc, melory, tritace, digoxin, monoflam. Od každého léku tři – čtyři balení. Celkem bratru 2 730 korun. Léky, převážně na tlak, srdce, nevolnost nebo bolest, skončily v tašce, kterou si pán pyšně odnášel z lékárny za nechápavých pohledů ostatních zákazníků, kteří si přišli „jen“ pro paralen.

Co na tom, že léků je víc, než se dá spotřebovat?
Julínkovské zdravotnictví naučilo důchodce šetřit. Vědí, že když si na jeden recept nechají předepsat více krabiček léku, zaplatí pořád jen 30 korun za recept. A to se přece vyplatí! Co na tom, že léky jim pak leží roky v šuplíku, protože taková nálož by vyléčila půlku Afriky, hlavně, že pár korun zůstalo ušetřeno.

V prosinci se pak pod stromečkem obdarovávají výhodným trojitým balením tramalu, balíčkem s třemi digoxiny nebo mašlí opentleným letroxem. Poučen jsem opustil frontu v lékárně a šel si bolavý krk kurýrovat domů horkým čajem, medem a citróny. Ty stojí pořád stejně.