Nejzřetelněji to je znát u těch dvojic, kde každý žil řekněme na opačném konci naší republiky.
Což je zcela náhodou případ můj a mé ženy Jarky. Zatímco ona pochází z jihočeských Blat, já se narodil a prožil prvních dvacet let života v kraji, kterému se velice skromně, a ne náhodou, už po dvě staletí říká Český ráj.

Nechci se ale zabývat jednotlivými návyky, které si z vlastní rodiny do manželství přinášíme. Dnes bych rád mluvil o něčem jiném, o dvou zdánlivě banálních věcech.

O vodě a sněhu. Jde prakticky o jednu chemickou sloučeninu, jen rozdílného skupenství. A jsme u toho!

Zatímco, co bych předpokládal, že ženy budou více nakloněny skupenství tuhému, moje žena, stejně jako spousta jejích kamarádek miluje plavání, koupele, sprchu, rašelinové zábaly… bodejť ne, když je z jihočeských Borkovic!

U nás na Jičínsku tolik rybníků, řek a potoků a koupališť jako u nich nikdy nebývalo. A i když umím plavat skoro jako ona, stačí mi během týdne se občas vykoupat ve vaně. Ale abych kvůli tomu jezdil i v zimě čvachtat se do sousedních měst… proč, když jsem jinak čistej?!

Ovšem vypravit se někam na pár dní si zalyžovat, to je vždycky můj zimní sen. Proto mám rád pololetní prázdniny našich vnoučat! Vyrážíme obvykle na hory společně. Manželka Jarka jede pochopitelně také, ale ne jako lyžařka, nýbrž jako naše ochránkyně, sponzorka, humanitární pracovnice zajišťující nám i na sjezdovkách a ubytovně kaloricky hodnotný přísun potravy.

Ale aby si vypůjčila lyže a zdolala na nich nějaký ten mírný kopeček, ne, tak riskovat se zdravím nebude!

Já naopak sjedu všechno. Tedy: skoro všechno. Jsem na lyžích, fakt, dobrej! Před několika lety mi totiž v Tatranské Lomnici na takzvané černé sjezdovce naměřili nejdelší pád dne. Prostě kdo umí – umí!

V poslední době ale přece jen i na tu moji sportovní lásku padá občas stín.
Když totiž po snídani zamíříme na sjezdovku, většinou už zdálky zjišťujeme, že všechny vleky jsou přeplněny. Jarka najde teplý úkryt v nedalekém bufáči, kde si dá sklenici svařáku, pak páreček a čerstvý zákusek, a my tři se připojíme k zástupu na začátku vleku. Vnoučata Míša s Terezkou mě pochopitelně obratně předběhnou, za chvilku už visí na laně a ujíždějí vzhůru k vrcholu kopce. Ostatní lyžaři a lyžařky se na mne nelítostně tlačí.

Když si náhodou všimnou mého sportovního vybavení, zejména lyží, zatváří se, jakoby právě minuli Hanče čekajícího na Vrbatu. Jsem najednou, vzhledem k ostatním, prostě ve velké nevýhodě. Jako by sám a tak nějak opuštěný. Schází mi totiž to nejdůležitější: nemám k sobě na sedačku vleku nikoho do dvojice.

Co jiného mi zbývá, než volat zoufale k zástupu:“Je tady někdo lichá?!“ Stanislav Rudolf