Nakrmit deset hladových krků není rozhodně maličkost, proto se každý příští rok oslava přesouvá k dalšímu účastníku. Rozdělili jsme i jiné úkoly. Naše ženy zajišťují hlavní, slané a sladké jídlo, my, chlapi, tekuté občerstvení a program.

Zákazy? Nemluví se o nemocech a nepouští se, kromě půlnočního přípitku, televize.
Takže pohoda, i když mnozí z nás tím trpí. Tu televizi tak nějak přejdou, mnohem horší pro ně je to, když nemohou ostatním podrobně popsat, jak se měli, když jim na operačním sále prováděli kolonoskopii, jinému vnutili další bajpás či nový umělý kyčel.

Perličkou v našem pečlivě připraveném programu téměř pokaždé bývá ale nachytávka domácí paní. Tady se obvykle tvůrčí debilita přítomných autorů vyšplhá až na vrchol osmitisícovky.
Pro názornost uvádím příklady z posledních tří let.

Tak třeba jsme se my, chlapi, dohodli, že kdo půjde během večera na záchod, sbalí a pak nenápadně někam schová toaletní papír. Provedeno! Už po chvíli Fanuš, vracející se z toalety, důvěrně Hanku upozorňuje: “Na záchodě nemáš toaleťák!“

Paní domu běží okamžitě chybu napravit.

Bavíme se dál u stolu, bavíme, když vstává Čeněk, aby odešel vykonat obvyklou potřebu – a čerstvě dodaný papír odstraní. Po chvíli následuje jeho nové hlášení o trapném nedostatku nezbytných pomůcek v areálu zdraví! Po něm přibližně za půl hodinky pokračuje další vyvolený.

Teprve když Hance dojdou zásoby hygienického materiálu a začne se tvářit skoro zoufale, smilujeme se nad ní a zasypeme ji dosud nepoužitými papírovými ruličkami.

Velice vtipné, co?

Nebo jiná, přímo boží nachytávka!

Protože víme, že snad nejvíc z našich žen si nechává na slavnostním večeru záležet Bohunka. Aby ne, když je svou profesí učitelkou. Všechno u nich musí perfektně klapat – jinak to pochopitelně odnese její manžel.

A na toho jsme toho večera vsadili! Vládík dostal, stejně jako ostatní chlapi, do kapsy kus cáru starého prostěradla a samozřejmě i příslušné režijní pokyny. Asi po hodince příjemné zábavy, když dostal od Bohunky rozkaz, aby přítomným dolil vína, se zvedl a dřív než sáhl po láhvi červeného, vylovil ze své kapsy ten kus hadru a hlasitě se do něho vysmrkal. Skoro všichni se po něm ohlédli. Ve stejném okamžiku Bohunka zasyčela: “Co sis to proboha vzal?!“

„Kapesník!“ vysvětlil jí nevinným hlasem Vládík a svou neobvyklou hygienickou pomůcku.
„To je u tebe kapesník, jo?!“ procedila jeho manželka nenávistně mezi zuby.

„Nic jiného v prádelníku nebylo…!“ zněla jeho odpověď doprovázená výrazem pětiletého dítěte.
Bohunka se vyčerpaně rozhlédla po ostatních. “Já se z tebe zblázním. Já ti nakupuju skoro každý měsíc šest kapesníků a ty tam nic nemáš?!“

Opět prostoduchý výraz ublíženého muže.

Náhle však zasáhl Čeněk: “Ale tyhle kapesníky, Bohunko, jsou teď módní bombou, dívej!“
A nad hlavou zamával svým kusem prostěradla.

My tři ostatní jsme se k němu jásavě přidali a vytáhli ty své. Teda kapesníky!

Bohunce klesla hlava se zaduněním na stůl. Když ji zvedla, rozhlédla se po přítomných mužích a pronesla: “Jak já vás, chlapi, nenávidím!“

Taky dobrý, co? Řekl bych příklad intelektuálního humoru.
Snesete ještě jednu nachytávka? Dobře, tak do třetice!

Loni jsme při slavnostní večeři u kamarádky Madly postupně zase předstírali, že se nám se lžící její výborné madridské polévky dostává občas do úst lidský vlas. Někdo jej nenápadně uchopil do štipce svých prstů a položil na okraj talíře, jiný ho nenápadně odprskl přes rameno za sebe.

Madle velice brzy povolily nervy. Když si i Venda začal prohlížet proti světlu svůj úlovek, zoufale vykřikla: “Vraťte mi tu polívku…!“ A začala nám přímo zběsile odebírat talíře s nedojedenými porcemi té báječné chuťovky, kterou začínalo naše sváteční pohoštění.

Co nám ale jiného zbývalo, než přiznat barvu, když jsme si chtěli polívečku dojíst?

Letos očekávala naši nachytávku moje žena Jarka. Věděl jsem, co ji čeká, a proto taky trochu už dopředu litoval. Mlčel jsem však jako ryba – ale o tom až někdy příště.

Abych, milé čtenářky a milí čtenáři Jičínského deníku, nezapomněl: krásný nový rok 2009! Stanislav Rudolf