V tom čase mívám i já často chuť na něco mimořádného, od čeho jsou mandlové rohlíčky, krémové pracny, čokoládové brixle, pusinky a kokosky neskutečně daleko. Něco zvláštního, na čem bych si ale s rozkoší pochutnal.

Ze všech takových dobrot nikdy nezapomenu na bramboráčky, kterými mě jednou moje žena Jarka nečekaně překvapila. Do Štědrého dne tenkrát scházelo už jen pár dní. Bramboráčky jsem měl po návratu z práce k večeři. A byly vynikající! Opravdu předvánoční bomba. Není divu, že jsem je během pár minut všechny sež… snědl. Když jsem se odvalil od stolu, měl jsem pocit dokonalého fyzického i duševního naplnění. Bylo jich přesně třináct.

Před půlnocí jsem však z nich kupodivu dostal žlučníkový záchvat. Takže rychle do nemocnice! Lékařka, která mě přijímala, se mi svěřila s jistým pochopením, že sama porodila dvě děti a jednou měla žlučníkový záchvat. Ale kdyby prý si měla vybrat, volí okamžitě paterčata.

Milí čtenáři, pohne-li se vám ve žlučníku kámen, je to bolestivé. Dostanete-li však, jako tenkrát já, po nějakém jídle záchvat o Vánocích, je diagnóza těch, s kterými se na nemocničním pokoji sejdete, jednoznačná: přežral ses, co?!

Ležel jsem tam celé vánoční svátky, hekal a naříkal a bolest neustávala. Před Silvestrem k nám zavítala „velká“, a dost početná vizita. - Tak co pan Rudolf? sklonil se nade mnou pan primař.
Vylíčil jsem mu svůj žalostný stav. Prohlásil, že mi předepíše speciální injekce, po nichž mi bude rozhodně dobře. Potom pokynul paní vrchní, aby jeho rozhodnutí zapsala. Když tak učinila, přesunuli se k vedlejší posteli. - A jak se má pan Kovářík?

Pacient Kovářík se svěřil, že se cítí naopak líp.
Přesně v poledne vběhla do pokoje sestra s obrovskou injekční stříkačkou v ruce. - Pane Kováříku, lehněte si si na bříško! volala už ode dveří.

- Ale injekci mám dostat já! bránil jsem se.
- Nevykládejte mi tady! odbyla mě a panu Kováříkovi odhrnula pyžamo. Když mu vzápětí zapíchla jehlu do hýždě, zařval jako zraněná šelma.

Nesměle jsem požádal sestru, aby znovu prohlédla ranní záznam. Vyhověla mi, ba dokonce přinesla sešit, abychom na vlastní oči viděli, že injekci má opravdu dostat pacient Kovářík. A dál už se s námi nebavila.

Přemýšlel jsem, jak k té nemilé záměně mohlo dojít. Když jsem si znovu vybavil hlavní vizitu, uvědomil sem si, že zatímco se primář bavil se mnou, stála sestřička se sešitem u lůžka pana Kováříka. Tak mu omylem zvolenou léčebnou kůru asi připsala. Řekl jsem si, že o Vánocích musí být i pacient shovívavý, a proto jsem mlčel.

V příštích dnech pak můj soused absolvoval zbývající počet koňských injekcí a můj žlučník se při nich uklidnil.

- Tak co pan Rudolf? zjišťoval primář při vizitě po Novém roce.
Pravil jsem, že se cítím výborně.
- Vidíte, co jsem říkal? usmál se sebevědomě.

Panu Kováříkovi se však mezitím přitížilo. Převezli ho na Bulovku.
Mne odpoledne propustili z nemocnice domů.

Tam už bramboráčky naštěstí dávno došly. Vlastní utrpení mě nasměrovalo tradičně znovu na vánoční cukroví, kterého, díky mé nepřítomnosti, zbylo tentokrát několik krabic.
Poučení? Třináctka asi opravdu bude nešťastné číslo! Stanislav Rudolf