Šárka Šandová, ředitelka Hořického gymnázia
Inkluzivní vzdělávání je u nás velmi diskutovaná záležitost a není jednoduché se k ní vyjádřit stručně. Navíc na inkluzi nemám jednoznačný názor. Ti, kdo ji prosazují, mají pro její zavedení podle mě opodstatněné argumenty, jenže ti, co jsou proti, možná také. V zásadě bych byla spíš pro, protože mi nepřijde správné vyčleňovat různě handicapované ze společnosti, na druhou stranu chápu obavy druhé strany a je mi jasné, že je leckdy nutné se lidem/dětem se specifickými potřebami věnovat jinak. Ve školství pracuji 23 let, znám úskalí této profese, takže rozumím tomu, proč se učitelé a ředitelé bouří. Navíc si myslím, že máme velmi dobré speciální školy. Ono nám to inkluzivní vzdělávání v podstatě stejně probíhá stále. V běžných základních školách přeci každý žák stačí tempu učení. Pokud tomu žák nestačí, opakuje ročník, nebo odejde se souhlasem rodičů do speciální školy. Tempo ani obsah učení si nevymýšlejí učitelé, jsou dané rámcovým vzdělávacím programem. Ve třetí třídě máte naučit to a to, hotovo, tečka. Do jisté míry si učitelé mohou sice plán upravovat, ale to, co je dané, splnit prostě musí. S tím, jak to mají udělat, když mají ve třídách různě nadané žáky, si pak už nikdo hlavu neláme. A pokud se tempo práce zpomalí příliš, učitelé to schytají. Ano, jsem pro inkluzi, pokud třídy budou mít menší počet dětí, pokud bude věcí učitelů kdy, co a jak budou učit, pokud nebudou učitelé zatíženi nesmyslnou administrativou a pokud s nimi ve třídách budou asistenti. Na to všechno ale v současnosti nejsou, nemohou ani být školy připraveny.

Jaroslava Komárková, ředitelka ZUŠ J.B. Foerstera v Jičíně
Pracuji sice ve školství, ale ve zcela odlišném oboru – v uměleckém školství. Tady se s inkluzí sice čas od času potkáváme, ale rozhodně ne v takovém rozsahu, v jakém je to myšleno. Přesto se domnívám, že v základním školství inkluze v rozsahu, v jakém se připravuje, poškodí právě děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Každé dítě by mělo zažít pocit úspěchu a tady si nejsem jistá, že se tak stane. Především je to otázka počtu dětí ve třídě. Ve Skandinávii, na kterou se v tomto směru obracíme, to funguje, ale ve třídě tam je maximálně 15 žáků a asistent pedagoga.

Bohdan Čančík, správce sboru, Sbor Jednoty bratrské v Nové Pace
Vidím to jako špatný krok. Inkluzi lze dělat jednotlivě, rozvážně, případ od případu a jen v některých situacích. Nejsou všichni lidé stejní a nejsou schopni stejně pracovat. Je nutné brát ohled na jednotlivé žáky i na učitele a zvážit, kde je možné společné vzdělávání. Takovéto masové kroky vnímám jako necitlivé.

Aleš Hlawatschke, starosta Konecchlumí
Opět velmi peprné téma, vzhledem k mé volbě životní partnerky. Možná právě proto mám možnost vidět pod pokličku vzdělávání na základních školách a vzhledem k tomu, že moje zatím „stínová" švagrová (politicky řečeno) je učitelkou na praktické škole, mám možnost číhnout pod pokličku i sem. Inkluze ve školství má jedno pozitivum, kdy děti budou vnímat postižené děti jako součást naší společnosti a možná tím k nim získají určitý přístup, který v budoucnu zajistí vnímání osob s postižením jako součást našeho světa. Tím je výčet pozitiv zcela vyčerpán.
Z čistě mého osobního pohledu vidím inkluzi ve školství jako počin vzdělaných lidí, který ukazuje na fakt, že několik titulů před jménem, za jménem nebo dokonce oslovení pan ministr resp. paní ministryně neznamená záruku, že nemůže být vytvořena absolutní blbost.