Celý život ženy je složitější a nespravedlivý. Začíná to menstruací v pubertě. Chlapi si neumí představit, co to je někdy za muka. Oni znají jen rýmičku a kašlíček. Jediný, kdo může otěhotnět, jsme zase jen my. Když se nepoštěstí a naše těhotenství se stane neplánovaným, tak někteří muži řeknou: „Sorry, ale měla si se chránit." Kdo je však ten, komu to „ukáplo"? A máme tu devět měsíců trápení, ranních nevolností, otoku celého těla. Prostě jsem tlustá jako balvan a příjemná jak menses na svatební cestě.

A náš drahý? Ten pokračuje z práce rovnou do hospody nebo na fotbal s kamarády a stěžuje si, jak má se mnou těžký život. A je to tu! Porod! Dvanáct hodin na porodním sále. Manžel nikde. Ještě aby to propásl! Tlačím jako divá. Po takové době jsem naprosto vyčerpaná a ten, komu se dělá špatně a omdlívá, je můj milý. Mateřská dovolená, kojení, noční vstávání. Jednou má s miminkem vstát a je z toho tak špatný, až má narušený celý den. Po pár měsících další těhotenství a vše běží nanovo.

Od čtyřiceti pěti let docházíme pravidelně na mamograf a to ani nemluvím o dlouholetých návštěvách u gynekologa. A oni? Jejich jediná návštěva je každý pátek ordinace jménem hospoda. Mezitím, co my jsme doma, staráme se o domácnost a děti, na pány přijde v padesáti letech krize středního věku a utíkají za mladší kostí. Jenže netuší, že i ty mladé holky jsou stejné jako všechny ženy. V závěru si tedy moc nepomůžou. Snažíme se dělat vše proto, aby se k nám manžel vrátil. Postupujeme různé chirurgické zákroky, které nemusí vždy dopadnout podle našich představ. Naštěstí si manžel za nějakou dobu uvědomí, že svou milenku nestíhá. Vrátí se k nám. Výhra!

Důchod je velký zlom. Celé dny jsme jen spolu. První rok je naše soužití celkem v pořádku, avšak postupně si uvědomím, jaký jsem měla klid, když byl ten můj děda mladší, mohl chodit a trávit svůj volný čas se svými kamarády v hospodě nebo na fotbale. Teď abych si domů pořídila pípu a přebalovací pult. Jednoho dne se i mně udělá špatně. On je na tom relativně dobře, a proto poprvé v životě čekám, že bude on ten, který se o mě postará.

Jenže ouha! V sedmdesáti umírá, protože celý život hulil jako fabrika. S postupem času, i když mi moc času nezbývá, si nerada přiznávám, jak mi chybí.
Ženy začínají mít čím dál více vůdcovských rysů a chtějí se vyrovnat mužům. I přesto, že nám často lezou na nervy, tak v krizových chvílích své problémy řešíme právě s nimi. Proč? Protože i ty naše nejlepší kamarádky bývají velké drbny, kterým se nedá říct vše.   Lucie Bilová