Přemýšlel jsem o tom, jak vznikají. Kdo je vymýšlí? Nějak se přece na svět musí dostat! Ale nikdy jsem jejich autora či autorku nepoznal. Takže jsem došel k závěru, že dobrý fór prostě vznikne sám, jakýmsi sebevznícením. No, výsledek tedy nic moc, jak poznáváte.

Nejasný zrod vtípku mě ale vyprovokoval k tomu, že i já nějaký vymyslím.

Podařilo se! Poslouchejte, prosím. Víte, proč Jaroslav Foglar napsal knížku Hoši od Bobří řeky a ne Holky od Bobří řeky?

Správná odpověď: Holky by nikdy nesložily bobříka mlčení! Dobrý, co? V tvorbě podobně trapných vtípků jsem už raději nepokračoval. Vyprávím ale ve společnosti velice rád ty přejaté a jsem stejně spokojen, když se jim přítomní s chutí zasmějí.

No – s chutí! Chlapi se obvykle řehtají, dokonce bych řekl, že se občas i válejí smíchy, ale děvčata většinou na svých rtech pouze vykouzlí zdvořilostní úsměv a pokračují ve svých vyprávěnkách, které jsem celkem nevhodně přerušil.

Někdy se ovšem stane, že na vyprávěný vtip originálně zareagují. Tak třeba jako Ilonka. Využil jsem jejího malého odmlčení a dal k dobru tenhle:

Víte, proč blondýnky nejedí banány? Protože na nich nemohou najít zip!
Pár z nás se hlasitě zasmálo.

Ilonka ale zůstala vážná. Když se naše pohledy setkaly, pravila skoro vyčítavě: “Přitom jsem četla v novinách, že banány jsou velice zdravé!“

Tak takovou reakci jsem nečekal. A zaposlouchal jsem se raději do její přednášky o správné výživě v rodině.

Jindy mě zase překvapila naše kamarádka Danuška.

Když doprostřed stolu položila tác s obrovským množstvím plátků šunky, salámu, nakrájené klobásky a jiných dobrot a my se na to hladově vrhli, vzpomněl jsem si na jinou hádanku. „Danuško? – obrátil jsem se na paní domu. - Víš, kdy se nejvíc naštve vegetarián?“
„Ne, nevím!“ pípla.

Okamžitě jsem vypálil správnou odpověď: “Když ho pohřbí do masového hrobu! Chacha…!“ neudržel jsem se, protože tenhle fór mám strašně rád. Je totiž asi jen náš, ryze český, nepřeložitelný do jiných jazyků.

A hospodyňka Danuška? „Do masových hrobů, Stando, se pohřbívá jenom za války!“ řekla. „U nás na hřbitově stojí pronájem hrobu na deset let jenom sedm stovek. To jde, ne? Minulý týden jsme to zrovna na poště platili!“

Zase úspěch nic moc!

Naštěstí za týden slavíme narození Eliščina prvního vnoučka.

Sešla se opět naše parta, znovu nás všechny pohltila výborná nálada. Byl nám dokonce představen i řvoucí, polonahý chlapeček Tomášek, nad nímž se přítomné ženy mohly něžností rozplynout.
Když si ho pak jeho mladá maminka odnesla o patro výš, a zde, v obýváku, nastal relativní klid, vyložil jsem si to jako očekávání veselé příhody nebo aspoň nějakého vtípku. Malý Tomášek mi totiž jeden přihrál.

Vzal jsem to osobně. “Ty, Eli,“ zeptal jsem se, „víš, proč je Panna Maria na všech obrazech, kde drží v náruči malého Ježíška, tak smutná?!“
„Nevím…!“ přiznala kamarádka.

V duchu jsem zajásal. Lepší odpověď jsem totiž nemohl čekat. Proto následovala moje odpověď: “Protože čekala holčičku!“

A teď jsem i já, jako správný blb, vybuchl smíchy. Tenhle něžňoučký fórek totiž miluji snad ze všech nejvíc.

Eliška mne však poučila: “Ty se divíš? Vem si, že ani dneska, když budeš těhotnej, se nemůžeš na ultrazvuk spolehnout. A což teprve tenkrát!“

Zvážněl jsem, přikývl a rozhodl se, že už v žádné společnosti žádné podobně trapné fóry vypravovat nebudu. Nejspíš se soustředím na nemoce. Ty totiž teď frčí! A já mám takový pocit, že s nimi budu mít při společenské konverzaci větší úspěch! Stanislav Rudolf, autor je spisovatelem