Ve čtvrtek nemohu doma chybět, pochopitelně. V pátek nemohu v šenku chybět. Schází se nás šest. Každý má svoji židli a každý má za povinnost přinést nějaké téma Co se u nás v městečku šustlo. V minulosti se u našeho stolu prokleplo například – Proč nejsou zajíci,- Komu utekla žena a s kým, -Kdy už přilétne jaro, – Jak na přemnožené krtky,- Jestli Sparta vyhraje pohár, – Proč je v Prachovských skalách tak málo ruských turistů,- Kdo by dnes četl Jiráska,- apod. Na dnešní posezení jsem se těšil, neboť jsem nesl téma Co nikdy nevyhodím z domácnosti? Nápad se uchytil. „Psací stroj," vypálil pisatel anonymních dopisů soused Vilda. „Prachatého manžela," zasmála se číšnice s kytkou půllitrů v ruce. „Televizi" vydechl starý Hrnčíř.

Při třetím pivě už to byla snůška haraburdí: starý kočárek, tahací harmoniku, běžky, kukačky po babičce, desetiletého kocoura, peřinu, petrolejovou lampu, žákovskou knížku.

„Ty bys měl shodit parohy, a vyhodit je," řekl kamarád Ludvík. Ticho se rozlilo kolem stolu. Brunátněl jsem, povstal a chytil Ludvu pod krkem. Kamarádi nás rozdělili, a tak udrželi klid v ringu. Bylo jasné, že dnes valná hromada končí. Zanikl i návrh, že na příští pátek by se mělo hovořit o tom, kterou jedinou věc bych si vzal s sebou na pustý ostrov?

Hlava mně třeštila jako podrážděná vosí báň, sotva jsem bral za kliku domovních dveří. Prošel jsem tmavou síní: „Miláčku, ty ještě nespíš?" šeptal jsem do klíčové dírky. Nastojte! Na kuchyňském gauči si natahuje ponožky náš soused. Krev mně kypěla podruhé. V čem je tenhle cvrček lepší než já? Že je celý chlupatý a nohy má hubený jak pletací dráty? Miláček neodpověděl.

Na příštím našem posezení se hovořilo o manželské nevěře.
„Měl jsi ho zapíchnout," řekl Hrnčíř. „Měl jsi zapíchnout ji," dodal vdovec Vilda. Dal jsem si hluboký doušek. „Pánové, já bych svou manželku nikdy z domu nevyhodil."    Miroslav Procházka, Pecka