V devadesátkách to byl kult. Rozestavěná sídliště, kovová dětská hřiště, beton a hromady hlíny. Kdo tam bydlel, nenáviděl to. A kdo žil v tichých tlustých zdech zděného rodinného domu, ten v hloubi duše trochu záviděl tu zábavu, kolektivitu a brutální nahotu sídliště. Dnes se hrany obrušují a ostré rohy zahlazují a díky zeleným iniciativám na regeneraci sídlišť se z "králíkáren" stává příjemné místo pro život. Něco podobného už desetiletí zažívají lidé na sídlišti Husova v Jičíně.

Díky projektu na regeneraci sídlišť a evropským dotacím je velká obytná zóna v těsné blízkosti centra plná zeleně. Vnitrobloky připomínají jeden velký park, stromy částečně brání výhledu do kuchyně souseda naproti a ráno se obyvatelé paneláků budí za zpěvu ptáků. Bohužel lidé z jižní části města takovou výhodu nemají. Jejich vidina obnovy zeleně nebo tak dlouho slibované odpočinkové zóny na břehu Cidliny je zatím jen ve fázi slibů. V cestě prý stojí byrokracie a jak jinak než peníze.

Územní plány a městské rozpočty jsou složité a nevděčné záležitosti. Nikdy se nepomůžete všem najednou. Když se ale někdo cítí dlouho opomíjený a přitom pozoruje radikální zlepšování u sousedů přes plot, přirozeně je naštvaný. Přitom to nemusí být megalomanské projekty. Někdy by stačilo vysadit pár dalších stromů, prořezat keře a opravit lavičku. Třeba plácky mezi šedivými paneláky na Novém Městě by si to zasloužily.