Při prvním tónu mě jímá hrůza. Šest fléten, které jsme před koncertem pečlivě ladili, aby zněly jako jedna, se v chladném prostředí kostela vydalo po tónové stupnici každá jiným směrem. Koutkem oka vidím ostatní členy našeho ZUŠkového souboru, jak se nátiskem a kvedláním snaží kovový nástroj dostat pod kontrolu. Teď už to musíme dohrát za každou cenu.

V jičínských kulturních kruzích už od období před Vánoci probublává dramatický konflikt. Když se spisovatelka Jindřiška Kracíková rozhodla ve svém novém románu odlehčeně zkritizovat skutečný koncert jičínské ZUŠ, nejspíš ani netušila, jakou vlnu nevole ze strany pedagogického sboru vyvolá. Nejen že zkritizovala hru dětí na dechové nástroje jako falešnou, ale zároveň naznačila, že děti i učitelé přípravu na koncert k poctě skladatele Vadima Petrova tvrdě podcenili.

V právu jsou obě strany. Spisovatelka napsala fiktivní román, ve kterém se inspiruje vlastními zážitky ze života na malém městě. Jako každý z nás má i ona nárok na kritiku, zvlášť když jako platící návštěvník nebyla s koncertem spokojená. Recenzi, která by možná před třemi lety vyvolala v Jičíně poprask, ale nenapsala a svůj zážitek použila jako komický prvek v uměleckém díle.

Výběr z tvorby skladatele Vadima Petrova, pod jehož záštitou se uskutečnil letošní festival Jičín
Kapitola v románu z Jičína vyvolává konflikty. ZUŠ se brání v otevřeném dopise

Učitelé hudby, kteří na každém koncertě pro veřejnost jdou s kůží na trh a trnou, jestli jejich malí žáčci neudělají ostudu, mají naopak právo se obhájit. Jen oni vědí, kolik vyžaduje úsilí, energie a často i slz nacvičení tak složité hudby, jakou skladby pana Petrova jsou. Když se pak recenzi na svou práci dozví o tři roky později a ještě na platformě, která nenabízí prostor k reakci, pochopitelně je to nadzvedá z klavírních stoliček.

Někdejší textař Katapultu Ladislav Vostárek by se ale určitě zeptal jinak. A co děti? Do hudebky většinou nechodí primárně aby z nich byli profesionální hráči. Chodí tam, aby se naučily trpělivosti, překonávaly trému, strávily čas s kamarády a získaly vztah k hudbě a kultuře. A rodiče jim nadšeně tleskají ne proto, že by je chtěli učit, že podprůměrnost stačí. Tleskají, protože vědí, jakou vnitřní sílu v sobě jejich dítě muselo najít, aby veřejně vystoupilo.

Všichni, kteří dobrovolně navštíví dětský koncert, počítají s tím, že je občas něco zatahá za uši. Kdyby to tak nechtěli, koupí si radši lístek na pražskou filharmonii. I po koncertě našeho flétnového sextetu následovala zpětná vazba, kritika a poučení. Ale přišla od zasvěcené osoby, ve správný moment a vhodnou formou. Dočíst se ji nečekaně po třech letech a ještě ani nedostat příležitost reagovat, asi bychom už nikdy na nástroj nesáhli a na hudbu zanevřeli. A co by to bylo za dětství?