Vést firmu, která má padesát zaměstnanců, starat se o manžela na vozíku a vyšetřit si i trochu času pro sebe, to chce prý organizační um a nebo být občas nad věcí.

„Jsem beran, ráda si věci naplánuji. Někdy se oklepu, když vím, že je to nepřekonatelný problém. Ale vnímám, že každý problém se nechá řešit. Musím vědět, na koho se můžu obrátit. Člověk musí říct všechno na rovinu, toho se držím celý život,“ říká.

Je vyučená cukrářka, absolvoval potravinářskou školu, ale nikdy ve svém oboru nepracovala. „První dva dorty jsem vytvořila svým vnučkám. Zabralo mě to sice celou noc, ale povedlo se,“ směje se nad nedávným výtvorem.

Každá etapa života má podle Jitky Fučíkové své, nemá pocit, že by žila jinak, když pečuji o člověka s trvalým postižením. „Kdyby se manželovi nestal v roce 1998 úraz, tak bych zřejmě skončila jako kancelářská síla. Já mám ráda čísla a baví mě něco organizovat,“ zamýšlí se. Před úrazem manžela pracovala jako sekretářka, prodávala na Mísečkách v bufetu. Manžel začal podnikat, a tak pracovala ve firmě. Jeden skok do bazénu ale všechno změnil.

Měla pocit, že se všechno zbortilo. Pepa je ale veliký aktivista a tak přišel s vizí, založit sdružení, které bude pomáhat hendikepovaným.

„Co je nejdůležitější? Vydržet, nevzdávat se a mít oporu. Kdybych neměla Pepu, tak bych tohle všechno nedokázala,“ říká se slzami v očích ke své nynější aktivitě. „To, co neumím já, umí on. Pepa má velkou vizi, já jsem realista. Někdy ho musím brzdit, ale jeden bez druhého nemůžeme být. Někdo si myslí, že žít s vozíčkářem je řehole. Já si to ale nemyslím. Horší je, že jak stárneme, je všechno složitější.“

Manželé mají společný sen, podívat se do švýcarských Alp.