Během pěti let, při své mateřské dovolené, Zuzana Richterová otevřela sedm tanečních kurzů v Jičínském K-klubu. Tenkrát na kojeneckém plavání potkala ženu, která jí dala kontakt na nynější ředitelku K-klubu Lenku Vackovou.

S jakým přístupem vyučujete kreativní tanec?
Učim děti od čtyř let a taky dospěláky. Děti se snažím naučit lásce k pohybu a k umění. Chci, aby si co nejdéle uchovaly svou přirozenost a hravost, se kterou se narodily. Aby neztratily svoji přirozenost v pohybu, v tanci. Snažíme se samozřejmě získávat dovednosti tanečních technik.

U dospělých je to zas o odbourávání naučených principů a jakéhosi strachu. Postupně odbouráváme ty naučené praktiky a strach z toho být přirozený a tančit svobodně. Učíme se vracet se do dětství. Dospělí to mají těžší než děti, ale možná, že o to větší pak mají zážitek. Chci ukázat lidem, co se tancem dá všechno vyjádřit a jakou radost z něj můžou pocítit.

Chodí za vámi zájemci o scénický tanec. Jaký je rozdíl mezi tanečním divadlem a scénickým tancem?
Scénický tanec je něco, co se jako první odklonilo od klasického tance, baletu. Na přelomu 19. a 20. století se začaly hledat nové taneční techniky a z těch vznikl současný tanec. Taneční divadlo patří mezi typ současného tance, který klade důraz na emocionální složku. Na to, co říká to představení. Není to jenom o tom, jakou použiju taneční figuru nebo hudbu, ale je to o tom, co předám. Takže jestli někdo chce dělat scénický tanec, tak ano, ale já používám jeho nynější podobu.

Balet je velká dřina a pro mnohé i otrava, než se naše tělo připraví k samotnému tanci. S jakým cílem hodiny vedete? Jak vysoko jste nastavila laťku? Myslím u dětí.
V baletu se snažíme dbát na techniku a správné držení těla, ale i tam je hravost nezbytná. Mým cílem je prohlubovat lásku k tanci. Navíc, pokud je to přání dětí a ne jejich rodičů, tak ony samy s láskou na hodiny přichází a přirozeně se v nich najdou.

Moje vize není udělat z nich profesionální tanečníky. A jestli se tak stane, tak především díky jejich talentu a obrovské touze tančit. Pokud se někdo stane profesionálním tanečníkem, tak to tak bude, ať už mě potká, nebo ne. A já mužu být jedině ráda, že ho na té cestě doprovodím.

Co ovlivnilo váš postoj k tanci? Byla to konzervatoř Duncan Center?
První krok byl určitě Duncan. Když mi bylo patnáct let, byla jsem na základní škole, na Taneční konzervatoři v Praze, viděla jsem představení Duncanu a zůstala sedět jako přikovaná. „Cože? Tohle je možný? Takhle osobně se dá vyjadřovat v tanci?" říkala jsem si. Věděla jsem, že chci jít touhle cestou a začala se připravovat na příjímačky. Další zásadní zlom byl, když jsem viděla představení Farmy v jeskyni. To už jsem byla na vysoké škole a seděla jsem stejně přikovaná na tom sedadle jako tenkrát v Duncanu. Uvědomila jsem si, že to je naprosté spojení všeho, co chci dělat.

Musela jste někdy čelit rozhodnutí vybrat si mezi profesním a osobním životem?
Splnila jsem si sen, kdy jsem cestovala s divadlem po celém světě a dělala divadlo deset hodin denně. A stejně tak jsem si potřebovala splnit svůj další sen mít děti a rodinu. Žila jsem šestnáct let v Praze a bylo to spojené s profesním životem, věděla jsem, že jestli mám mít velkou rodinu, potřebuju změnit i místo. V Jičíně jsem si přála tanec předávat dál a také najít skupinu lidí, se kterou budu moct tančit.

Máte tři děti, hodláte ve svém profesním životě pokračovat nadále?
I v těhotenství jsem ještě spolupracovala s divadlem Farma v jeskyni, takže jsem to do určité míry dokázala skloubit. Teď mám další nabídky, takže má profesní vize tu pořád je. Ale nyní jsem hlavně matkou.

Jak by probíhaly lekce v Káčku?
Tak zkoušky v divadlech jsou často o víkendu a popřípadně by se to řešilo suplama. Tanečníci jsou zvyklí na jiné lektory. Například teď sem jezdí na workshopy Michal Záhora. Když jsem byla rok v zahraničí, byla to Hana Součková, která tu vyučovala za mě a myslím, že to bylo pro tanečníky hodně obohacující.

Stýská se vám?
Stýská se mi po tom drilu, kdy naplno tančíme a několik hodin pracujeme. Učení je krásná věc, předávat něco dál. Ale máte před sebou jakýsi vál, který tlačíte pořád dopředu, ale v souboru už žádný vál neexistuje.

Kromě kurzů v K-klubu pořádáte i další lekce, například letní workshopy tanga. Budete v tom pokračovat?
Semináře mimo Káčko bych ráda organizovala, ať už to jsou letní kurzy tanga nebo tanečního divadla, protože to je věc, která tady v Jičíně chybí. Bohužel momentálně nemám tanečního partnera, ale budu, jako tomu bylo i minulá léta, zvát profesionály.

Myslíte si, že tanec je věkově omezená aktivita?
Samozřejmě, že není. Ta doba, kdy ve třiceti pěti byl taneční důchod, je dávno pryč. Možná v klasickém baletu to zůstalo.

Co je podle vás tanec?
Tanec je pro mě umění okamžiku. To, že se prožívá, když se právě tančí. Je to jedinečný okamžik té opravdovosti. Pokud umělec sám při tanci prožívá, tak z něj srší něco, co může předat divákovi. Něco, co se slovy nedá předat. Je to něco, co se cítí. Prožitek.
   Ptala se Kristýna Břeská