Dopoledne byly otevřené dveře. Přišli rodičové, přišly školy. Žákyně ZUŠky je vodily po jednotlivých učebnách, tam byli učitelové a ukazovali co se tu učí a jak. V zrcadlové učebně se tančila Carmen, ve třídě zpěvu viděli návštěvníci rozdíl mezi komorním a sborovým zpěvem, v „nauce" tloukli do všeho co bylo po ruce, aby poznaly co je metron, že se to prý špatně vysvětluje. A podobně. Pěkné na tom bylo, jak samy žákyně a žáci byli průvodci a trochu učiteli.

Odpolední jarmark měl opravdové jarmareční stánky, ale se tam neprodával turecký med, ale muzika. Všech možných nástrojů. Ta se neprodávala, ale ukazovala a hádala, a každý mohl si ledacos vyzkoušet. Vyhrál jsem zelený bonbon, protože jsem uhádl Pecnámspadlu. Paní učitelka Katarina měla krásný bílý klobouk a mikrofon. Pořád do něj mluvila, protože ZUŠ je tak veliká, že aby se všechno vysvětlilo, dlouho to trvá. V arkádách tancovaly tanečnice, u Valdštejnovy sochy hrál dramaťák a malovala výtvarka. Malířky třeba namalovaly dlouhý papírový běhoun a spustily ho z okna zámku.

Paní ředitelka Jarka klobouk neměla, zato velký perník. Byl na něm houslový klíč a dvě noty. Půlová a čtvrtková. Shromáždila v rohu orchestr. Kluci měli fráčky, dívky pěkné šaty do modra. Paráda. Pan učitel Komárek měl jen bílou košili. Na frak by se spotřebovalo moc látky. Něco hráli, paní moderátorka Ivana se pro jistotu zeptala, jestli už hrajou. Paní dirigentka řekla, že ne, že rozhánějí mraky.

Nebylo to nic platné, začaly padat kroupy o průměru 1,2 centimetrů. Všichni někam zalezli, hlavně bylo potřeba pohlídat nástroje. Však nebeský sponzor to Boží dopuštění včas zarazil a orchestr začal. Pak se na tom podiu střídaly různé muziky a zpěvy a tance a dramaťáky .

Není potřeba vyprávět, že muzikantský jarmark se vydařil. To každý viděl. Kdo si dal dobrý pozor, všimnul si, jakou z toho měli kantoři i žáci i žákyně radost. To je to pravé štěstí, které nic nestojí, protože si ho způsobujeme sami.

Bohumír Procházka