Pozval si pan malíř dlouhovlasou klavíristku Pavlínu Tunysovou, aby výstavu uvedla a ta hrála písničky lidové, mezi nimi tu o polámaném kolečku, čímž pan malíř vyznal svou filozofii. Paní doktorka Milena Dvořáková pověděla podrobně pestrý mistrův životopis a z něj připomeňme, že byl i galeristou v Praze a taky v Jičíně u brány. V téhle éře zřetelně přispěl do jičínské kultury i tím, že zval zajímavé osobnosti. Mezi nimi i Olgu Havlovou. Na závěr vypočítala, že měl 70 výstav ve 30 zemích 4 kontinentů.

Současná výstava prezentuje samozřejmě hlavní zájem malíře, tedy architekturu celého světa. Ale jakoby chtěl ukázat, že umí i jinak, jsou tu i plakáty, karikatury, I příroda v podobě pokroucených stromů. I akty. Stručné, načrtnuté několika málo čarami. Výstižné. V portrétech neopomněl Josefa Váchala. Z realizací architektonických povšimnul jsem si interiéru Hospody Na Špici. Zejména v době dřívější ilustroval. Například oblíbený Mladý svět.

Nad dotaze z jakého časového rozmezí jsou obrazy na výstavě, se zamyslel. Věděla to ale manželka. Naše ženy často vědí o nás víc, než my sami. První díla jsou z Šindlarových časů studentských, poslední obrazy z roku 18. Malířské techniky odpovídají jeho architektonickému povolání. Pastel, litografie, kresba uhlem i jinak.

V závěru zahájení výstavy dostal slovo i malíř. Projevil se jako kulturní občan, který vnímá své město a není mu lhostejné dění. Vzpomněl významných osobností, zejména mezi kantory. Zazněla jména jako Šalda, Mencl, Vondráček, Truxa. Pak vyslovil svá tři přání. Přál by si, aby se znovu aktivizoval činnost Rotaryklubu. Rád by byl

aby mezi Prahou a Jičínem zase jezdil rychlík Krakonoš. A potěšilo by ho, kdyby zafungoval mléčný bar a prodávalo se tam teplé mléko.

Výstava potrvá do 7. 4. 2019.   (prochor)