Není to přesné. On si vozí skicy, čili náčrty a teprve v ateliéru ty větší obrazy vznikají. Ty náčrty jsou spíš ve formě barev, než tvarů. Tvary uchovává si v paměti a ve fantazii. Jak bývá u malířů obvyklé.

Kdo zná barvy jižního francouzského pobřeží ten pochopí, proč mistr tam nejraději maluje pastelkou. Tedy technikou, kterou někteří považují za dětskou. Vítr a déšť pohrává si s křídovými skalami, umí vypustit na cesty červenou hlínu. Krajina se mění, pastel umí proměnu zachytit, je-li v ruce umělcově.
Jistě, že mistr nedělá jen krajinky a jen pastely. Ale právě uvedené přivezl do Sobotky do Šolcova statku. Protože právě takovéhle obrazy hodí se k jarnímu období. Ale i k roubeným stěnám Galerie Karla Samšiňáka.

Tak bylo v neděli 8, května. Na čtyřicet lidí sešlo se na vernisáži. Poslouchalo rozhovor paní Jany Boxbergerové s malířem, ale i muziku ze saxofonu Josefa Žemličky a kláves Bohuslava Lédla. Program připravil a uváděl domácí pán, Jan Samšiňák, který se představuje jako hospodář na Šolcově statku. A věru hospodaří dobře, i když brambory žádné nesklízí. Jeho kulturní sklizeň je nejen ve zmíněné galerii Karla Samšiňáka, nazvané po jeho tatínkovi. Lapidárium z bývalé maštele už vybudoval mladý hospodář Jan.

Návštěvníci výstavy si tu mohli prohlédnut týden starou výstavu Heriberta Marii Stauba z Německa. Hlavy významných osobností se i tady s kamennou stavbou snášejí. Mozart, Bach, ale i Prometheus, Kafka a nakonec Lenin. Trochu jinak, než jsme zvyklí. Zelený odstín bronzové patiny provokuje k zamyšlení.

Jakož i radost nad tím, jak hospodář skvěle využívá památný statek k účelům kulturním. Takové snažení zaslouží si podporu.   Bohumír Procházka