Hebraistka Tereza mluvila zasvěceně, věcně, jak umí, a tak si ji nikdo přerušit nedovolil, debata nastala až nakonec povídání. Začala hluboko v historii, daleko před začátkem letopočtu. Pokusila se připomenout osudy Židů a mnohé, co vedlo k poslednímu holocaustu. Vysvětlila, že přiléhavější název je šoa, protože holocaust znamená spálený, překlad může taky být jako oběť ohněm.

A tady byl jeden z významů Terezina povídání. Ona jen nepřednáší. Odbočuje, hledá širší významy, upozorňuje na poučení z historie. Pouští se do kritiky. Vnímavého posluchače potěší, že vyjádří svůj názor. Nejen na dobu minulou, ale i na přesah do současnosti.

V tomto případě se zmínila o významu slov. O tom, jak překlad může změnit význam a jak toho někteří obratně využívají. I k úplně jinému pohledu na historii. Nakonec, když se dostala až k významu národa, národního cítění, přečetla jeden předvolební dopis a na něm ukázala, jak využívání slova Čechy, český může být i nebezpečné. To dokumentovala příklady ze světa současného i z historie.

Samozřejmě mluvila i o vztahu křesťanů a židů a o tom, jak nebyl v určitých etapách vlídný z žádné strany.

O správné atmosféře v muzeu svědčilo i to, že na závěr vystoupili posluchači s doplňky. Draga Zlatníková přinesla a přečetla ukázky veršů, které přeložila z díla židovské básnířky Rosy Auslanderové. Ta zažila hrůzné události na vlastní kůži. Draga se pak rozpovídala o svých pocitech při práci na básních.

Na závěr uvedla poznatek básnířky, ale i jiných s podobným osudem. Psaní, ať prozaické nebo poetické, bylo pro mnohé z přeživších prevencí před sebevraždou. Ano. Vysvobození z lágru, pocit přežití ještě zdaleka neznamenal uvolnění. K němu pro mnohé přispělo až „vypsání" se z pocitů.
Po téměř dvouhodinovém setkání se mnozí z posluchačů ještě zastavili na výstavě Neztratit víru v člověka.
  Bohumír Procházka