„Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží, Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého a těm, kteří mne budou oplakávat, se zjev podobou květin, které jsem miloval …"

Stanislav Vodička se narodil 15. března 1910 v Rožďalovicích u Nymburka. Po čtrnácti dnech učení krejčím se začal učit knihvazačem u pana Rajmana, od něhož odešel do Prahy vázat knihy u Bradáče. Z Prahy přechází v roce 1934 na Českomoravskou vrchovinu do Tasova, který byl sídlem spisovatele Jakuba Demla (1878 – 1961). Jemu a také básníku Otokaru Březinovi a dalším autorům v Tasově vázal knihy.

V roce 1951 se Stanislav Vodička přestěhoval do Velkého Meziříčí, kde ve zdejším podniku Kablo pracoval nejdříve jako dělník, později v závodě vázal knihy. Bydlel v ulici Na Spravedlnosti. A na Spravedlnost se odebral v pátek 26. listopadu 1982 ve věku sedmdesáti dvou roků. Miloval přírodu, knihy, sám publikoval drobné i rozsáhlejší příspěvky v různých časopisech a dobovém tisku, ať už to byly verše, drobné povídky, postřehy z kulturního dění.

Verše, kalendáře
Také v různých kalendářích nacházíme jeho příspěvky, jako např. v kalendáři Lidové demokracie, 1983 povídku Josefovy hodinky aj. Mezi jeho první drobné publikace uvádím verše Bezpečí domova, které vydal jako soukromý tisk. Své poznatky zapisoval na malé kartičky, které po mnohá léta ukládal.
Až po desítkách let vychází v nakladatelství Vyšehrad v Praze v desetitisícovém nákladu jeho snad nejkrásnější knížka Tam, kde usínají motýlové (1978); padesát sedm povídek, črt a nesmírně krásných postřehů ze zmíněných „kartiček", inspirovaných z Tasova, rodných Rožďalovic, Nesměře, Pavlova, z Oslavy, Vanče a dalších míst, kam Stanislav Vodička rád chodíval, aby v tichu a klidu dal prostor pro krásu. A zde vznikala básnivá vyznání, neboť jak řekl, „několik básnických slov v mateřštině váží více než celé balíky žurnalistických frází."

Po dalších několika letech následovaly knihy Planina ticha (1983), výbor nazvaný Na vzdušné pěšince (1985), povídky Jepičí okamžiky (1990). Na popud PhDr. Vladimíra Bojara (1941) napsal Stanislav Vodička vzpomínkovou prózu Básník Jakub Deml v Tasově (1991).

Stanislav Vodička byl skromným člověkem, dobrým přítelem, kamarádem, byl dobrým vypravěčem, hudebníkem. Rád vzpomínal na svůj domov, na rodný kraj. Nejednou ozvěnou se vrací milovaná domovina v jeho povídkách.

Drobná povídka
V roce 1981 napsal pro několik přátel strojopisem drobnou povídku Štědrovečerní vytrubování, které se za jeho dětství odehrávalo v Rožďalovicích. Mám tuto vzácnou vzpomínku na Stanislava Vodičku ve své knihovně.

Připomínám dílo skromného člověka, autora krásných knížek v naději, že i v jeho rodném kraji má stále čtenáře; jak končí knížku Tam, kde usínají motýlové: „Vím, kde usínají motýlové. Ve mně však tikají hodiny lidský čas." ⋌Josef Pavlík