Byli to ředitel měšťanské školy na Vinohradech a později školní rada, spisovatel a básník Karel Václav Rais, gymnasijní profesor, spisovatel Alois Jirásek a profesor vnitřního lékařství MUDr. Josef Thomayer, jeden ze zakladatelů české lékařské vědy. Jeho jménem bude později pojmenována Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze 4, založená v roce 1954.

K jejich pravidelným večerním a nedělním procházkám po nábřeží Vltavy a po Ferdinandově třídě se někdy přidružili Zikmund Winter s Jaroslavem Vrchlickým a vážný profesor František Stupecký. Přátelé si rádi poseděli v hospodě U Primasů na Václavském náměstí a po celou dobu 1. sv. války se scházeli v restauraci na nádraží Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží.

Samota a klid

K. V. Rais vyhledával pro svou tvůrčí práci samotu a klid, ale přitom pěstoval živé společenské styky. Už brzy po svém příchodu do Prahy se spřátelil s mnoha mladšími spisovateli. K veselé družině přátel, kteří podnikali společné výlety, patřili především A. Klášterský, M. A. Šimáček a K. M. Čapek – Chod. Korespondenci udržoval Rais se spisovatelkou Terezou Novákovou, s básníkem Jaroslavem Vrchlickým, s Janem Nerudou.

Ten byl jeho nejmilovanějším básníkem a po krátkou dobu vzájemného setkávání i otcovským přítelem a rádcem. Právě Neruda jako jeden z prvních rozpoznal Raisův literární talent.

Raisovi, který pečlivě dodržoval svůj přesný denní pořádek, byl Josef Thomayer blízký svou pracovitostí a svědomitostí. Dobře si spolu rozuměli. Thomayer, po celý život zamilovaný do rodného Chodska, citlivě vnímal přírodu a byl to on, kdo pro své přátele připravoval program výletů a procházek. Pánové rádi vyjížděli z Prahy a podnikali i náročné pěší túry za přírodními krásami nebo k historickým památkám. Měli už své oblíbené cíle – zjara putovali za bílými sněženkami k Štěpánskému přívozu, za prvním jarním kvítím do Hvězdy. Obdivovali svěží jarní zeleň, rozkvetlé aleje a sady, lány vlnícího se obilí. Se srdcem otevřeným naslouchali zvukům přírody, zpěvu ptactva, těšili se z barev podzimu v pražských parcích. Navštěvovali památné hrady, Křivoklát, Žebrák, Točník, zajeli až k třeboňským rybníkům.

Zvičinský výlet

V roce 1913 pozval Rais Thomayera na Zvičinu a dostal odpověď: „Tak já bych se na ten Zvičín podíval. Ale to se musí spojit s pěší cestou. Kočárem z Bělohradu to je pro buržuje, jímž já tak docela ještě nejsem!" Přátelé tedy přijeli pod Zvičinu vlakem a pomalu vystoupili nahoru. Co asi bylo tématem jejich důvěrného rozhovoru, i na zpáteční cestě přes Pecku a údolím podle Javorky? Rais se jistě vyznal příteli z lásky k rodnému kraji a posteskl si na jeho lidskou bídu. Měl vnímavého posluchače, doktor Thomayer se rád zastavoval s venkovskými tatíky, babičkami, dědečky, znal jejich radosti, strasti, bolesti stáří…

S druhým věrným průvodcem na večerních procházkách Prahou, Aloisem Jiráskem, se Rais seznámil v literární kavárně Slávii. Sedávali tam u společného stolu, četli si nebo rozprávěli. Několik výletů podnikl Rais jen s Jiráskem. Zajeli spolu až k moři, plavili se z Terstu do Benátek. V květnu 1897 se těšili z rozkvetlé krásy Českého ráje, z vůně ovocných stromů a šeříků, borových lesů a hlubokých skal. Navštívili Kost, Humprecht, Hrubou Skálu, Sobotku a Turnov.

Téhož roku přijal Rais s radostí Jiráskovo pozvání do jeho rodného kraje. Sešli se v České Skalici a putovali do Ratibořic po stopách Babičky Boženy Němcové. Jirásek jako pozorný hostitel prováděl přítele místy svého dětství a mládí, zavedl ho ke hrobu své maminky, ukázal mu svůj rodný domek, Hronov s jeho zadumaným okolím, skály, Broumov i Kladsko.

Roku 1899 přijela s Raisem početná skupina pražských přátel, přes Bělohrad do Miletína na odhalení pamětní desky K. J. Erbenovi. Byli mezi nimi mimo jiné J. Vrchlický, I. Herrmann, Herites, Procházka i A. Jirásek. Když se výprava v noci vracela přes Zvičinu a kolem hradu Pecky, seděl Rais v povoze sám s Jiráskem. Nebyli schopni slova, tak hluboce byli dojati kouzlem měsíční noci v podzvičinském údolí, tak mocně k nim promlouvala historie Raisova krásného rodného kraje…

Ještě jednou navštívili Miletín, a to v roce 1902, kdy byl postaven pomník K. J. Erbena. Rais oplatil Jiráskovi jeho pozvání a s radostí si ho přivezl do svého Bělohradu. Provedl ho městečkem, kolem školy, kostela, zámku, rázovitých chalup. Litoval jen, že mu nemůže ukázat svůj rodný domek. Zatímco on sám se setkal s Jiráskovým tatínkem, v Bělohradě mohl zavést přítele jen ke hrobu svých rodičů. Jistě se pak spolu prošli po nábřeží, nazývaném dnes Jiráskovým…

Společné vycházky

Bylo by pro nás tak zajímavé naslouchat poklidným rozhovorům K. V. Raise s jeho přáteli! Co bychom se asi dozvěděli? Co všechno probrali na dlouhých vycházkách, při pěším putování krajinou, během jízdy ve vlaku nebo v povoze, při procházce Prahou nebo posezení v hospůdce, v kavárně. Tím podstatným byla jistě výměna zkušeností, cenných poznatků z pedagogické praxe. Všichni tři pánové, Rais, Thomayer i Jirásek byli vynikajícími pedagogy a školní rada Rais měl možnost nahlédnout do aktuální situace na různých typech škol. I Josef Thomayer byl literárně činný, psal beletrii a cestopisnou literaturu. A tak tvůrčí souznění bylo nepochybně to, co je nejvíc spojovalo. Přátelství to bylo pro všechny tři velmi přínosné a užitečné.

A my si s úžasem uvědomíme, jak vyhledávaným společníkem náš K. V. Rais byl, jaké vážnosti se těšil mezi umělci a spisovateli! Mezi jeho blízké přátele patřili i umělci tak zvučných jmen, jako Antonín Slavíček, František Kaván a Mikoláš Aleš, s nímž ho po dlouhá léta pojilo důvěrné přátelství. Rais přivedl do Bělohradu mnoho významných osobností české vědy a kultury konce 19. a 1. poloviny 20. století, mezi jinými i Julia Zeyera a Adolfa Kašpara.
On sám prožil naplněný život citově obohacený hlubokým přátelstvím.   Antonie Vanišová