Dorazili jsme s manželkou na náměstí 10 minut před 16. hodinou. U kašny ani živáčka, jen pod podloubím je vidět lidi spěchající domů či ještě na nákup.

Sedíme v autě a čekáme. A hle, asi po třech minutách se u kašny objevuje postava mladého muže s malým dítětem. Poznáváme, kdo to je, a opouštíme příjemné teplo dopravního prostředku a jdeme k dvojici otce se synem. Stačili jsme prohodit pár slov a už, jakoby opustili pomyslnou startovní čáru, se objevují další odvážní, vesměs známé tváře.

Těsně před prvními údery věžních hodin se ujímá slova drobný, šedovlasý muž, známý buřič a revolucionář, a oslovuje přítomné trochu chraptivým hlasem. Oznámil, že se „ustanovuje" moderátorem vzpomínkového setkání k nedožitým osmdesátinám Václava Havla.

U paty historické kašny se sochou Amfitrité od Jana Suchardy je portrét našeho prvního polistopadového prezidenta. Přítomní přicházejí a zapalují svíčky.

Vystupuje muž s kytarou a vesele laděnou čapkou na hlavě a všichni s úsměvem si pobrukují s ním „ …co je nejkrásnější, co je nejkrásnější…" Počasí je smutné, poprchává, ale lidé, kteří se zde sešli, jsou naladěni mnohem optimističtěji.

Moderátor pak vyzval štíhlého muže, jehož dlouhé šedé vlasy i vousy připomínají Jana Ámose Komenského. Však také je to jeho následovník a jeden z hlavních organizátorů a aktérů pohnutých dnů listopadových v roce 1989 v Jičíně. Vzpomínal, jak v sedmdesátých letech vypátrali, spolu s jednou kolegyní, Hrádeček a navštívili tam disidenta Václava Havla. Ten, ačkoliv měl návštěvu, je přijal a dokonce jim podepsal své texty. Kolegyni se později ony podepsané texty záhadně ztratily. Dodatečně si vzpomněl na onu pověstnou maringotku, která stála opodál Havlova Hrádečku, ze které bylo dobře vidět na auto té kolegyně s jičínskou espézetkou.

Závěrem řekl asi toto: Havel se stal, již za svého života, osobou, která měla dvě podoby. Jedna fyzická a druhá symbolická. Ta symbolická stále přežívá, a proto také on sám dává přednost radosti z faktu, že jsme Havla měli, před smutkem, že už není.

Kytarista ještě zahrál a zapíval „… Havlíčku, Havle…" a protože už nikdo vystoupit nechtěl, moderátor, který patřil rovněž k těm, kteří v listopadu 1989 organizovali stávky a kolportovali tiskoviny, poděkoval všem přítomným. Konstatoval, že nás bylo 34. A protože byli mezi přítomnými také členové městského zastupitelstva se starostou, dodal, že byli přítomni jak zástupci lidu, tak lid samotný. Popřál nám všem, abychom se mohli stále scházet a usmívat se na sebe. Vilém Hofman