Byly mně čtyři roky a bydleli jsme s maminkou v jičínské ulici na Tobolce. Tatínek byl v té době roku 1941 již vězněn gestapem v Terezíně. Vánoce bez táty, roky válečné – protektorátní. Nám dětem to ovšem radost a těšení na nadílku nevzalo. Sváteční stůl i nadílka byly ovšem s dneškem nesrovnatelné.

Děvčata v převleku
Dne 5. prosince večer chodil městem svatý Mikuláš. K nám přišla starší děvčata ze sousedství, převlečená za Mikuláše, anděla a čerta. Pamatuji se, že mé pocity, když jsem ty tři postavy viděl, byly poněkud rozpačité. Byl jsem nejistý, protože přes tu výjimečnou atmosféru večerního osvětlení a tří „pohádkově" vyhlížejících postav jsem si uvědomoval strnulost a zvláštní neživou barvu obličejů.
A když svatý Mikuláš stál přede mnou a „hlubokým" hlasem se mne otázal, zda jsem byl hodný, pozoroval jsem zespodu pod očními otvory v jeho masce jiné oči – živé. A v té chvíli jsem vítězoslavně zvolal: „To je Irena!"

To se nelíbilo čertovi, a tak mi hrozil metlou a výhružně huhlal. Je zajímavé, že přesto mi to nijak „mikulášovskou" náladu nepokazilo.
Dárky byly skromné, ale udělaly vždy radost. Byly to ořechy, tradiční jablka a nějaké bonbóny. A nechyběl ani perník v podobě Mikuláše a čerta.

Později, to mi už bylo asi 7 -8 let, jsem velmi toužil také chodit „strašit" děti, chtěl jsem dělat čerta. Jednou se v té mikulášské skupině uvolnilo místo anděla. Nebyl jsem tím nadšen, ale vzal jsem, co bylo.

Jedinečná maska
Dostal jsem masku, na hlavě hvězdu a na sobě nějakou noční košili, asi maminčinu. Nikdy nezapomenu na reakci jednoho staršího pána ze sousedství. Ten, když mne spatřil, byl mojí maskou úplně fascinován: „Ten ksicht, ten ksicht", stále opakoval.

Vzpomínám-li na Mikuláše, nemohu zde vynechat ještě jeden, nezapomenutelný mikulášovský zážitek. Ten se udál mnohem později. Byl jsem už ženatý, měli jsme malou dcerku Míšu a bydleli jsme v té době U stadionu. Míše byly asi čtyři roky a objednali jsme si návštěvu Mikuláše, který navštěvoval známé. Pochopitelně všude dostal za svůj výkon štamprle, někde možná i více. A k nám přišel nakonec. Jeho krok byl váhavý a stabilita také už nebyla na potřebné výši.

Naše dcerka stála plna posvátné bázně před světcem a říkala básničku. Mikuláš se na ni díval kalným zrakem, mírně vrávoral, jednou rukou se jí lehce přidržoval a vydával neartikulované zvuky – něco jako „Hu, huhu, hu…".

Vánoce, ty byly pro mne ovšem tím největším svátkem. Na ty jsem se vždy těšil skoro celý rok. Vím, že jsem už na Boží hod počítal, kolik ještě dnů zbývá do příštích Vánoc. 

Před Vánocemi jsem stavěl papírový vystřižený betlém od malíře Weniga. Na vánoční svátky byla u nás vždy tradičně teta Aninka. Svobodná, bezdětná starší sestra mého táty. Milovala děti svých bratrů, a tak trávila Vánoce vždy v té rodině, kde měli nejmenší děti.
Již delší dobu před svátky začala maminka péci cukroví. To tradiční české: ořechové pracny, vanilkové rohlíčky, sněhové pusinky, linecké pečivo, zázvorky a jiné. Nechyběla ani vánočka a po štědrovečerní večeři byl jablečný štrůdl. Na vánočním stole nesměla chybět ryba, většinou kapr. Protože těch několik prvních Vánoc byly válečné, byl nedostatek všeho. Také na ryby i vánoční stromky se muselo stát ve frontě a doufat, že ještě něco bude. Kapr se kupoval živý, obsadil na těch několik dnů vanu a já jsem ho měl za úkol kontrolovat, zda neplave břichem vzhůru.

Maminka tenkrát několik let za sebou vykrmovala na Vánoce husu. Ta byla chudák vězněna v dřevěném posedu v prádelně. Byla krmena šiškami z obilných otrub, které se doma dělaly a pekly nasucho v troubě. Ještě dnes cítím jejich charakteristickou vůni. Byla to doba, kdy téměř vše bylo tzv. „na lístky". Prostě přídělový systém.

Nadílka od Ježíška
V době, kdy jsem ještě věřil na Ježíška, to bylo u nás organizováno tak, že Ježíšek přinesl stromek již večer před Štědrým dnem a postavil ho do místnosti, která byla od toho večera zamčená. Já jsem se ale mohl dívat klíčovou dírkou, a tak jsem ho viděl. Někdy jsem tam pod ním už také zahlédl balíčky s dárky.

A pak už konečně přišel ten štědrý večer, na který jsem netrpělivě čekal celý sváteční den. Nejdříve byla slavnostní večeře na bílém rodinném ubruse. Rybí polévka z vnitřností a rybích hlav, tzv. falešné šneky pečené ze strouhanky, másla a sardelové pasty a pokapané citronem. Pak smažený kapr s bramborovým salátem. Nakonec se podával štrůdl a cukroví. Potom přišel důležitý okamžik, kdy maminka řekla: "Musím jít nakrmit husu." Asi za čtvrt hodiny zazněl v zamčené místnosti se stromečkem zvonek. Vrazil jsem dovnitř, kde jsem spatřil osvícený vánoční stromeček s dárky pod ním. Protože měla tato místnost ještě jedny dveře do chodby, mohla maminka včas „utéci".

Následovalo rozbalování dárků. Ten večer jsem usínal většinou s nějakou novou hračkou nebo knížkou v posteli. Když mi bylo asi šest let, dostal jsem brusle. Jakmile se na rybníku Kníže objevil led, šel jsem je vyzkoušet. Moc mi to nešlo. A jednou se mi přihodila velmi nepříjemná věc. Při pokusech udržet na bruslích rovnováhu, jsem při tom soustředění měl vyplazený jazyk. Náhle mi nohy ujely a já dosedl s tím vyplazeným jazykem mezi zuby prudce na led. Jazykem mi projela pekelná bolest. A pak mi začala z pusy vytékat krev. Jazyk jsem si překousl asi do poloviny. Následovala cesta od zamrzlého rybníka do jičínské nemocnice. Pamatuji se velmi dobře na to, že všude ležel sníh, krásný bílý sníh a za mnou zůstávala krvavá cestička. Jazyk mi sešili a já jsem mohl jít domů.

Vánoční balíčky
Po válce, myslím, že to bylo v padesátých letech, začaly dostávat rodiny Vánoční balíčky. Ty obsahovaly většinou nedostatkové zboží, vzpomínám si na rýži, kakao, snad také kávu. Množství potravin v balíčku a možná i různý obsah se lišil podle počtu dětí a podle „zásluh" rodičů, tj. dělnické profese dostávaly více. Ještě později se vždy před Vánocemi objevily na trhu vánoční kolekce cukroví. Zpočátku byly také na příděl. Byly různě drahé podle obsahu čokoládových figurek a v různé váze.

V každé době a každém věku jsou Vánoce krásné. A ty, které jsme prožívali v dětství, byly opravdu těmi nejkrásnějšími.   Vilém Hofman, Libáň