Výstava odrážela autorčin další posun k abstraktnímu uchopení ztvárňované reality, snahu vyjádřit svoje vjemy co nejvíce v náznacích a lehkých symbolech. Věra Hörstová říká: „Změny přicházejí většinou samy, postupně, a jsou odrazem vnitřní skutečnosti, která se s přibývajícími zkušenostmi a poznáním mění. S ní se přirozeněně mění i obrazy jako reakce na tyto vnitřní změny. Malování je jeden ze způsobů fungování v tomto světě, je to způsob sebevyjádření. A to je krásné!“

Malířčinou nikdy nevyčerpatelnou inspirací je její rodný kraj, země s kterou se cítí srostlá, spjatá po generace předků. Zdejší příroda a její jemná poezie, často i drsná náruč. Kresby čar ukotvující rozhoupané plochy polí, remízky, zeleň luk a temné šmouhy lesů. Má ráda všechna roční období, ale především jaro, čas příslibů, naděje, slunce a očekávání všeho, co ještě rok může nabídnout. Zajímá ji všechno, co se života a vůbec existence bytí týče, vesmír, jeho zákonitosti, zákonitosti života a život jako celek.

Ke své tvorbě využívá několik technik, které úspěšně kombinuje. Stále přichází s něčím novým, okouzluje, ohromuje.

Její cesta k malování nebyla přímočará. Zpočátku to byla životní láska ke koním, která zaplnila téměř všechno do posledního místečka, čas, energii, životní plány. Nakonec se sen nesplnil a tak vystudovala gymnázium a poté po další přípravě se několik let věnovala práci výpravčí vlaků Českých drah. Ale už tehdy v ní pomalu doutnala další vášeň, vášeň pro barvy a malování. Když přišlo onemocnění, které nakonec vyloučilo návrat mezi koleje a vlaky, mohla naplno realizovat svoji novou lásku.

Nyní má už více než dvacet let to štěstí, že může svými obrazy přinášet radost lidem, které má ráda. Hned po studiích se stala členkou Spolku podkrkonošských malířů a postupně se vzdělávala také za pomoci profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové, akademického malíře Vratislava Jana Žižky. Pomohl jí mimo jiné prokousat se přes technické věci, protože přece jenom malování je skutečně nejprve také řemeslo, a až potom jako nadstavba umění. Tato práce, jako každá jiná má svoje zákonitosti. Obrazy by měly odolat času a jejich barvy zůstat v původní svěžesti, malba nesmí časem popraskat, ztmavnout, člověk musí vědět, které barvy se mohou vzájemně mísit a které se nemají rády. Musí se správně napnout plátno a dobře ho před malbou připravit.

Vytvořila si svůj způsob práce s temperami, který by mohl být snadno zaměněn s akvarelem, ale narozdíl od něho jí tempera dává možnost pracovat také s hmotou.

Používá také pastel a kombinuje ho s dalšími materiály, nebojí se improvizovat.

Její díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v České i Slovenské republice, Německu, Polsku, Holandsku, Švýcarsku, USA, Rusku a dokonce i v Japonsku. Synové lásku ke štětci nezdědili, Pavlovi učarovala fotografie, je členem Fotoklubu v Nové Pace. Má na kontě focení několika svateb a maturitních tabel, plesů, kulturních akcí, samozřejmě i maminčiných vernisáží. Nejraději ale zachycuje lidi, živé bytosti. Mladšího Honzíka zase okouzlilo dřevo. Oba jsou ale velkými pomocníky, nejspolehlivějšími a nejotevřenějšími hodnotiteli Věřina díla.