Po třech letech se do Pardubic vrátil oblíbený zpěvák Richard Krajčo. Se svou kapelou Kryštof fanouškům představil zatím poslední album Inzerát. A na tom, že se tato deska opravdu vydařila, se shodují nejen členové kapely, ale také hudební kritici i posluchači. V tradiční anketě Český slavík skupina získala zlatého slavíka za vítězství v kategorii skupin, členové populární ostravské kapely obdrželi také cenu české stanice MTV za Videoklip roku k duetu s Tomášem Klusem s názvem Cesta. Tato skladba byla rovněž vyhlášena Nejlepší písní rádia Impuls. Richard Krajčo navíc získal bronzového slavíka za třetí místo v kategorii zpěváků. Na začátku roku kapela Kryštof obdržela dvě Ceny Anděl 2012 pro skupinu roku a album roku. Album Inzerát se už 50 týdnů drží mezi deseti nejprodávanějšími alby v České republice a skladba Cesta patří k nejhranějším skladbám v tuzemských rádiích

Je to rok, co jste album Inzerát vydali. Jaké na něj zatím máte ohlasy?
Krásné. (smích) Kolem nás se za ten rok stala spousta věcí. Desky se prodalo přes třicet tisíc kusů, což v dnešní době asi nikdo nečekal. Všechny singly, které jsme z desky vydali, byly nejhranějšími písničkami v českých rádiích. Vyprodali jsme halové i klubové turné, takže z toho všeho máme obrovskou radost. Navíc jsme společně s fanoušky udělali takovou charitu. Za čtrnáct dnů jsme vybrali 2,7 milionů korun na děti nemocné rakovinou, takže jsem hrozně rád, že se to povedlo. Říkali jsme si, že kdybychom vybrali milion, byli bychom hrozně šťastní a považovali to za obrovský úspěch. Nečekali jsme, že se vybere tolik, nesmírně si toho vážíme. Trochu nás to i svazuje, protože když máte takhle velký úspěch a víte, že vyprodáte nejen kluby a kulturní domy, ale i stadiony s dvouměsíčním předstihem, tak se bojíte, jestli na to dokážete navázat. Není dne, kdy bych za to nebyl vděčný. Je to pro nás asi nejkrásnější období naší kariéry. Inzerát byl uvnitř kapely takový restart. Něco podobného jsme už potřebovali. A ono to přišlo.

Jak jste přišli na myšlenku, že pomůžete dětem s onkologickým onemocněním?
Vzniklo to komunikací s fanoušky. Chtěli jsme jim dát DVD zdarma ke stažení, ale oni nám začali psát, že ho zdarma nechtějí, protože si od nás vždy kupovali originály a chtějí si je koupit i tentokrát. Jenže to by pak postrádalo formu dárku, který jsme jim chtěli dát za to, co pro nás udělali. Někteří fanoušci přišli s tím, že nám zaplatí, ať ty peníze využijeme nějak jinak. Nebylo by fér, kdybychom si je nechali, takže jsme se rozhodli, že uděláme charitativní projekt. První, co nás napadlo, byly dětské leukémie a nádorová onemocnění, a všichni jsme se na tom v kapele shodli. Pak už to byla jen otázka vteřin.

Na albu máte duet s Tomášem Klusem. Jak tato spolupráce vlastně vznikla?
Tomáše jsem oslovil v době, kdy ještě nebyl tak slavný. Písnička je na světě už asi čtyři roky a když jsem ji psal, říkal jsem si, že je to o dvou životních cestách, kterými se člověk vydává, a životních křižovatkách. Když člověk rekapituluje svůj život, říká si: „Tady jsem možná měl udělat něco jiného, tady jsem měl jít jiným směrem, tohohle lituji…" Tomáš tehdy byl na takovém rozcestí. Bylo vidět, že jde nahoru, ale ještě nebyl tak známý. Křižovatky showbusinessového světa, které jsme si my prošli před deseti lety, ho ještě měly potkat. Na té cestě teď je, proto bylo ideální, aby to zpíval on. Písničku jsem mu tedy poslal, jemu se hrozně líbila a přislíbil účast. O čtyři měsíce později se stal stříbrným slavíkem, potom zlatým slavíkem. Jeho cesta nabrala vysokou rychlost. Myslím si, že nikdy není od věci se na našich životních cestách ptát, co děláme dobře, kam míříme, co víme, že jsme udělali špatně. Často si vybíráme jednodušší směry, abychom se moc nenadřeli, ale děláme to přes ta ohnutá záda. Je otázkou, jestli není lepší jít soutěskou, trochu zariskovat, ale potom být pyšný. O tom ta písnička je.

Máte sám nějakou křižovatku, na kterou byste se chtěl vrátit a udělat něco jinak?
Když se na to dívám zpětně, tak ne. Samozřejmě, že  jsem udělal spoustu hloupostí a věcí, na které nemusím být pyšný. Ale pak se také stalo, že rozhodnutí, které v tu chvíli vypadalo, že je horší, mi přineslo věci, jež jsem nečekal. Kdyby se nestaly události, které mě dostaly na dno, nemuselo by to dopadnout takhle. Po roce můžu zjistit, že je dobře, že jsem se na to dno dostal. Proto bych nic nevracel. Moje krédo je, že všechno je tak, jak má být. Stejně jsme tu jen proto, abychom si něco odžili. Každý tu máme určitý cíl, ke kterému dojdeme. Tou nebo jinou cestou. Všechno, co se nám děje, má nějaký důvod. Nevěřím na to, že život je náhoda. Můj život je tak pestrý, zvláštní a někdy i abstraktní, že si myslím, že se ty věci nemohou dít jen tak.

Dalším hostem na albu je Jarek Nohavica. Proč zrovna on?
To je náš bard ostravsky a byl to pro nás bůh. Křtil nám první desku a slíbili jsme si, že si spolu jednou zazpíváme. Písnička Křídla z mýdla je o životní rekapitulaci. Měl by ji zpívat „starý chlap", který říká: „Když jsem byl mladý, pořád jsem si říkal, že na všechno je spousta času, vše stihnu a mám toho hodně před sebou. Najednou jsem se probudil a zjistil jsem, kolik jsem toho promeškal." Písničku v podstatě zpívá jeden člověk – zamlada a na sklonku života. Jarek je člověk, který je o dvě generace dál. Samozřejmě je to metafora.

Kde získáváte inspiraci k tvorbě textů?
To vám nepovím, protože to nevím. Kdysi to šlo samo a rychleji, teď jsem takzvaný čekatel. Písně jsou na takové čekatelské listině. Jsou hotové hudebně a já z nich mám nějaký pocit. Pak čekám, jestli mě přes nos cinkne něco, co ten pocit podpoří. Vím, co bych chtěl říct, ale přesné pojmenování mi někdy trvá.

Je to dvacet let, co kapela vznikla. Vzpomínáte si ještě na úplné začátky?
Jsou věci, na které člověk nezapomene. Začínali jsme úplně od nuly. Pamatuji si, kdy jsem si koupil první nástroje, že jsem předtím dva roky chodil na brigádu, abych si mohl dovolit elektrickou kytaru, jak jsem sháněl kluky do kapely, jak jsme se hádali, co vlastně budeme hrát… Sedm let jsme byli zavření ve zkušebně a nikdo nás nechtěl. Nezapomenu na první koncerty, na to, když jsem se poprvé slyšel v rádiu, viděl v časopisu… Snil jsem o tom a najednou se mi ty sny začaly plnit. Hlavně ale nesmíme zapomenout na to, jaké to bylo dřív. Když jsme jezdili zničeným autem do Prahy deset hodin, když na nás poprvé v Brně přišlo šest lidí… To všechno si člověk musí pamatovat, aby si poté vážil toho, kam to směřuje. Nesmí na to zapomenout i z toho důvodu, že až půjde zase dolů, tak by si mohl říct, že už to zažil a také to bylo fajn. Celou dobu klukům říkám, že náš úspěch nemusí nic znamenat. Za rok to může být úplně jinak.

Jaké to je teď, když místo šesti lidí jich přijdou tisíce?
Když jsme jeli halové turné, byla to pro nás euforie. Nebylo to naše první halové turné, ale s tím, že vyprodáme haly dlouho dopředu, nikdo nepočítal. Interprety, kteří to tady takovým způsobem dokážou, byste spočítali na prstech jedné ruky. Měli jsme z toho hroznou radost, je to krásný pocit. Nedá se to popsat, člověk to musí zažít. Je to na husí kůži a samozřejmě si přejeme, aby to ještě chvíli vydrželo. Ale to záleží na nás – jaké napíšeme písně, jak pokorně se budeme chovat k našim fanouškům. Je to souhra řady věcí a nám se to teď všechno povedlo.

Máte před koncertem nějaké rituály?
Úplně ne. Většinou jdeme po zvukové zkoušce na hotel, tam si každý ještě trošku odpočine.  Zásadní rituál lidé vidí, protože je veřejný. Jen nikdo neví, co křičíme. I když na druhou stranu si myslím, že si to už všichni naši fanoušci domysleli. Vejdeme na pódium, obejmeme se a uděláme tam svůj poskakovací pokřik. Po koncertě taky, ale to už v šatně. To, co křičíme, je strašně sprosté. (smích)

Býváte ještě před koncertem nervózní?
Bývám. Hlavně, když jsem unavený. Pak myslím na to, jestli někde nezapomenu text, nebo jestli něco nebude špatně. Člověk, když je ve větší fyzické a psychické pohodě, je uvolněnější.

Máte nějaký osvědčený způsob, jak si odpočinete?
Nejlepší způsob je asi dovolená, kdy člověk nemusí nic dělat, má vyřešené pracovní povinnosti, může odjet a jen lelkovat. A do e-mailové schránky se mrkne, jen když opravdu chce. Vyhovuje mi takový volný, bezstarostný režim. Naplánoval jsem si, že po turné odjedu na čtyři dny někam sám, jen s kytarou, abych si úplně odpočinul. Vypnu telefon, počítač a budu nabírat trochu sil. V tu chvíli jsou pro mě dobrými partnery ticho a samota.

Co plánujete do budoucna?
Budeme pokračovat v klubové šňůře – na jaře budeme mít dvacet koncertů. A rozhodli jsme se jít trochu do rizika. Nezúčastníme se žádných festivalů, ale vytvoříme si vlastní, který se bude jmenovat Kryštofkemp. Bude to sedm amfiteátrových koncertů či minifestivalů, kam s sebou povezeme ještě dvě nebo tři spřízněné kapely. Bude to takový family day. Spousta lidí nám píše, že nemohou na náš koncert přijít večer, protože nemají hlídání, nebo že by nás chtěly vidět jejich děti. V létě jsme absolvovali koncert u jednoho kamaráda ve Šťastné zemi u Turnova, což je velký park pro děti. Mají tam přírodní amfiteátr a na ten koncert se sjelo tři tisíce lidí a dalších tisíc lidí se bohužel dovnitř nevešlo. Jen jsme si sedli a hráli akusticky. Kolem nás tancovaly děti a bylo to moc příjemné odpoledne. Říkal jsem si, že něco takového bych chtěl zkusit. Bude to tedy od dvanácti do dvaceti hodin, budou tam zóny pro děti a různé workshopy. Chybět nebudou ani veslařské závody. Nechceme, aby tam byly nějaké zábrany. Prostě jako kdyby přijela parta kámošů za partou kámošů. Končilo by to kýčovitou idylkou, která mě baví – uděláme vatru, opečeme si vuřty a do toho budou dva naši technici hrát folkové písničky na španělky. Bude to sedm amfiteátrů a jeden z nich by měl být ve Svojšicích. Buď si nabijeme držku, nebo na akci lidé přijdou a zažijeme spolu hezké odpoledne.

Očima blízkých

Aleš Juchelka, redaktor a moderátor:
,,S Richardem jsme dvanáct let v kuse moderovali televizní hudební pořad Medúza, takže jsme spolu prožili spoustu věcí a stali se z nás přátelé. Za ta léta jsme se naučili pracovat s kamerou a poznali televizní prostředí. Byli jsme spolu každý týden, což v nás pochopitelně zanechalo stopu, byla to dobrá spolupráce. Na Richardovi si vážím jeho cílevědomosti, má neuvěřitelný tah na branku. Taky oceňuji jeho kreativitu, protože je to člověk, který je nadaný na psaní, muziku i herectví. Nejvíce si ale cením jeho upřímnosti, umí totiž všechno říct na rovinu přesně tak, jak si to myslí. Svůj názor umí dát najevo i tím, že si přelepí pusu. Je to úctyhodná vlastnost."

Michal Hrůza, zpěvák a skladatel:
„S Richardem se známe asi dvanáct let. Je to hodně pracovitý člověk, který si všechno promýšlí dlouho dopředu. Když se na něco zaměří a za něčím si jde, je z toho vždycky úspěch, což je opravdu vzácné. Je to dané kombinací jeho vlastností – hlavně pracovitostí a houževnatostí. Příští prázdniny bychom měli mít několik společných koncertů, takže se na ně moc těším. Jak s oblibou říká Meky Žbirka, hudba je jedna z mála oblastí, kde se člověk musí učit i od mladších kolegů."

Lucie Štěpánková, herečka, bývalá členka Východočeského divadla v Pardubicích:
„V době, kdy jsem studovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, studoval tam i Richard Krajčo, jen o ročník výš. Už když studoval, tak také pracoval, tudíž neměl moc času nazbyt. Ale obdivovala jsem, že se vždy snažil zvládat oboje a i škole se věnoval, i když to asi nebylo zrovna jednoduché. Byl dospělejší než ostatní spolužáci. Teď už jsme se bohužel dlouho neviděli, protože ani jeden z nás zrovna nevyhledává určitý typ společenských akcí."