Čtyři dny před vernisáží mistr se skupinou přátel výstavu instaloval. Rozmístění obrazů na stěny, jejich uspořádání, je samo o sobě uměleckým dílem. Kam s těmi dalšími, které ještě nevisí?

Ustavení jednoho nese sebou nárok na přemístění dalších. Je třeba dbát osvětlení od oken a stín mezi okny. Je třeba dodržet příbuznost tónování? Hodí se k sobě podobné, nebo protikladné náměty? Jak instalovat podle velikosti? Obrazy pánové snímají, věší jiné, přestavuje se celé uspořádání. Miloš, který už má zapsané názvy a velikosti, začíná znovu. Dokonalost je náročná.
Ale nejdůležitější jsou vzpomínky. Před hotelem, kterému se dnes říká Zátiší, sedí majitel s výrazným vousem. Pán a jeho dům. Kde je úsilí, které ho stálo vybudování? Ne, mnoho osob na obrazech není. Svými stavbami je město slavné. Upoutá i výšková členitost. Sesazení staveb k sobě, jejich rozmístění po trénu. Pan architekt se nezapře, když chce tohle všechno ztvárnit. Vedle dveří, na obou stranách velké obrazy v odstínu fialovém. Že by nálada mistrova v době, kdy dílo tvořil? Nebo barva ta patří ke stavbě?

Mistr prochází prostorem. Některý obraz déle podrží, zasní se. Pak ukazuje – vidíš, to jsem se ještě podepisoval azbukou. Jazyk jeho se změnil, východní přízvuk zůstává. Zůstává i tehdejší jeho malířské vidění. Změnil se styl? Ať odborníci rozhodnou. Je to důležité?

Železnice není město velké. Na výstavě zatím motivů 32. Ale k objevování nepočítaně. Ať se daří, Michaile!

Bohumír Procházka