Akorát mi trochu vadí její jméno, čtvrt hodiny jsem hledal „ö". Ale našel, jakož i galerii pana Mužíčka Damara v Nové Pace. Zajímavé jsou i úžasné projevy pana galeristy. Rozhodně lépe maluje, než mluví. Ale zase – mluví věcně a krátce.

A budiž mu chvála, že v sobotu 14. září Věře Hörstavé otevřel v Damaře výstavu. Víno podávalo se červené, lidí byla spousta, když skončily projevy, a africké bubny Richarda a Ondry, ševelili všichni najednou.

Ostatně soudím, že Věřiny obrazy nejlépe vnímat v tichu a s pokorou. Její tempery a oleje na výstavě nemají příliš široký záběr. Kytice, krajina, domy. A, pardon, ještě Průhledy. Mohlo by se říci, že pohled z okna a za ním barvy. Ale třeba to vůbec nemusí být okno. Prostě nálada. Ta má přece svou barvu. Vy nemáte barevné nálady? Tak se jděte do Damary podívat.

Kytice. Měl jsem pocit, diskusí ověřený, že zaujaly nejvíce. Zejména ženy. Kytky jsou botanicky pojmenované, nebo jen obecně – Sváteční kytice. Tím více si paní malířka hraje s barvami.

Poutavé jsou domy, které nejsou zobrazeny celé. Jen nějakou část, pro ní podstatnou, si malířka vybírá. Dosaď si, diváku, ostatní části, vymysli si okolí. Co třeba Zámecké okno? Není ono podstatné? Tím spíš, že autorka tu, podobně jako u jiných obrazů ještě více, přechází do abstrakce. Ono pomezí, v názvu je náznak, pokyn – vyber si, doplň, vymýšlej, to autorka umí. Přece nemusíme onen polopatismus, toho je všude okolo.

Nikde nejsou, a to ostatně pan Mužíček při zahájení pověděl, lidé. Lidi prostě Věra nemaluje. Myslíte, že je neumí? Ale kdež. Ostatně nejsme povoláni jí do toho mluvit. Ona by stejně asi neposlouchala. A my si je můžeme dosazovat. Přímo do obrazu, nebo jako tvůrce toho, co na obraze je.

Ještě ke krajině. Buď realistická, nebo, jak bylo řečeno, abstraktní. Oboje lze. Jak pro koho. Až přímo školní obraz oné úžasné rozmanitosti kumštu výtvarného.

Užívej si ho, diváku! Věra Hörsatová to umí.   Bohumír Procházka