Začala dost pozdě. První obrázek byl z ostrova Kypru a vytvořila ho pro svého manžela. Nese vročení 2007. Není tedy zkušenou tvůrkyní. Ještě nezvyklé je, že podle občanky se narodila v roce 1947. Tedy dlouho, předlouho nevystupovala veřejně, to jest nebylo její umění známo. Což samozřejmě není na závadu, když kumšt se veřejně otevřel, mnozí byli jsme překvapeni.

Paní Věra Hejduková pochází z Prahy, v Jičíně už je 50 let. Jako dívka z lepší rodiny chodila do baletu, do klavíru. Není divu, vztah ke kumštu je dědičný. Otec houslista, maminka zpívala. Jednoho houslistu si vzala. Ivan Hejduk je známý stomatolog s chirurgickou specializací. Proto to v knihovně trochu vypadalo jako na stomatologickém semináři. Ivan rozezněl housle, hrál Beethovena, kolega Vilém Hofman promluvil o Věře a jejím malování. To on umí. Tak má být.

Ještě nesmíme zapomenout, že na začátku výstavy jsou pěkné obrázky jejich vnuků. Zdali se pozná dědičnost v žánru? Kdeže. Dětské obrázky mají svůj půvab i v odlišnosti. Ale talent je jasný.

Olej, akryl jsou malířské techniky, příroda, postavy, architektura z celého světa. A abstrakce. Zdá se, že ta je jí přirozená. „Krajiny mi nejdou.“ Přiznává sebekriticky a neoprávněně. „Pouštím se do kytek,“ Ostatně – do jaké míry dovede malíř posoudit své kvality? Shodne se s úsudkem odborníků? A je to důležité? Jeden každý divák je kritikem. Pro sebe.

Na výstavě je většina obrazů malována olejem, méně akrylem. Malířka přiznává, že dává přednost oleji. Akryl zdá se jí příliš tvrdý v barevném výrazu. Když cestuje, pořizuje si jen náčrty a pak se doma trápí vizuální pamětí. Sále bylo by o čem mluvit.

Hejdukovi pojali vernisáž jako společenskou událost a dobře učinili. Při červeném a bílém jistě nebyl řeč jen o zubech a zubařině. Nad Věřinými obrazy bylo příjemné diskutovat. Knihovna vytvořila příjemné prostředí.

proChor