A šatna není ono svlékací místo, ale zrcadlový sál za jevištěm K- klubu. Vlastně, pardon, převléká se tu jen Mates (Martin Krejčí), který hraje školníka, ale on v káčku školníkem a technikem je. Proč „šatna"? Tady jsou před představením všichni, někteří mají v ruce texty, dámy se líčí, či doličují, ale většinou jen tak přecházejí a vedou nepodstatné řeči. Nervozita před představením? Proč. Ač mladí, jsou divadelně ostřílení. Viz první věta.

Zasvěcení Jičíňáci vědí, že v K- klubu dramaťáky všech věkových stupňů po celý rok makají, aby se na konci roku předvedli. U studentského souboru je to časově omezené tím, že některé herce čeká společenská událost zvaná maturita, a tak musí premiéru a další představení, zejména pro školy, stihnout dřív.
Muzikál Pavla Dostála s hudbou Richarda Pogoda hráli studenti s potěšením, protože byl o nich. Hráli sami sebe. Dokonce tu používali svá křestní jména, či přezdívky. Ostatně i profesorský sbor ztvárnili hlavně herci – kantoři. Že si to všichni náležitě užívali, je jasné. Písničky, tanec, pohyb. Vtip.

Hudba reprodukovaná, zpěv vlastní. Sólový i sborový. Kde se naučili nezpěváci zpívat? Viz první věta. Častý potlesk na otevřené scéně. Radost pro herce i diváky. Tohle přece potřebujeme. Kolik bylo na závěr opon jsem nedopočítal. Taky proto, že nešlo jen o děkovačku a klaněčku. Vracela se písnička a tanec. Do toho vstoupila i režisérka Hana a nebyla k zastavení. I to cosi napovídá o atmosféře v Káčku.    Bohumír Procházka