Vždyť město Libáň je rodištěm významného historika Josefa Emlera, rodištěm grafika a profesora Akademie výtvarných umění v Praze Vladimíra Silovského (1891-1974), akademického malíře Františka Maxe (1895-1969). Je též dlouholetým pobytem dalšího malíře, jičínského rodáka Františka Škody (1931-1988), ale i dalších.

Samotné město Libáň s krásným kostelem svatého Ducha, nesmírně krásnou sochou – pomníkem Mistra Jana Husa od sochaře Ladislava Šalouna (1870-1946), jehož pomník M. J. Husa zdobí v Praze Staroměstské náměstí. To vše a mnohé jiné znovu ožívá v čase zastavení ve stínu libáňské borovičky. Před námi líbezná krajina Českého ráje …

Jemný větřík proplétá se typickou korunou libáňské borovičky, která svým tvarem upoutala pozornost malířů Františka Maxe a Františka Škody, na jejichž kresbách a obrazech nachází zvěčnění. Tento nesmírně zajímavý a krásný symbol kraje zaujal i spisovatelku Blaženu Kodlovou, rozenou Sasinovou (1890-1953), která, ač rodačka z jihomoravské slunečné země jižní Moravy, se po provdání do Českého ráje stala jeho jednou z nejupřímnějších obdivovatelek.
Ve své první knížce Památníček (1941), kterou mimochodem perokresbami doprovodil libáňský malíř František Max, vzdává obdiv libáňské borovičce, když v knížce píše:

„Jaký to podivný strom!
Divám se do větví, do silných haluzí. Borovým jehličím povívá vánek a větve věkem ztuhlé jsou jako z kamene. Nevím vlastně, že stojím u stromu, který každý v kraji zná, ale vidím, že je to zvláštní strom, do kterého již nekonečná řada let jakési kouzlo zaklela. Tajemné kouzlo, jaké mívají právě staré stromy. I tento tu stojí nehnutě, ale jako by nějaké vlažné teplo do srdce se ti dralo a jak by ze stromu tryskal nějaký utajený láskyplný projev …"
Je krásný letní den plný slunce. Nad hlavou šumí libáňská borovička. ⋌Josef Pavlík