V pořadí třetí s tímto tématem. Beseda opravdu, už záhy skákali účastníci, tuším jich bylo jedenáct, panu profesorovi Šejnovi do řeči. Dobře, že to nebylo to, co se nazývá besedou, ale je ve skutečnosti poněkud nezáživným monologem vědce.

Miloš Šejn, profesor univerzity Karlovy, nezdržoval se výkladem, jak se jmenuje to, co dělal. Začal promítat a povídat. Třeba: měl knihu, do ní maloval, kreslil. Barevné fleky, klikaté čáry. Textu v knize dával další rozměr. Smysl, význam. To dávání, pak listování natočil a promítal. Na stolku měli s Robertem Smolíkem počítače, nejmíň dva, reproduktory, diaprojektor, spoustu drátů, papírků, knih a bloků.

Pan profesor měl dvoje brýle, plus jedny oči, svoje. Myslím, že propisku, ale tu nepoužíval. Někdo se občas zeptal, on trpělivě vysvětloval. Říkal kupříkladu, jak by se tohle všechno dalo ještě vylepšit. Prostě umění. Pro mne byly uměním i ty brýle, jak si je měnil, to jak mluvil, gestikuloval, jak se dohadoval s Robertem. Mimochodem mluvil dost potichu, nevýrazně. To bylo tím, že k tomuhle umění moc mluvení nepotřeboval.

Pak s jakousi partou jeli do Irska. To, že jeli do Irska pravil jen mimochodem, spíš náhodou. Přišli k řece, připnul si kameru na čelo směrem dolů. Takže zabírala ruce, v nich kroužkový blok tuhého papíru. Ano, čtvrtky to byly, přinesl blok ukázat. Na ten blok zase něco maloval. Občas utrhl nějaký list, klacík, nebo co to bylo, snažil se přenést na papír. Z jakési tuby to ještě rozmazal pastou. Když by se zdálo, že by to mohlo nějak vypadat, hned obrátil list. Taky tam ještě zněly nějaké zvuky, ale nevím, odkud pocházely. Kvůli tomuhle jel do Irska. Aby to pak předváděl v Jičíně a lidi vyjeveně koukali. Na to umění.

Spojení více kumštů. Literatury a výtvarna. Víc. Přiřazení člověka teď. Jeho aktivita, která za chvilku může být úplně jiná. Aktivita, která je ovlivněna místem. Přiznal pan profesor, jak je pro něj důležitý Zebín. Nebo – jinak – povýšení jednoho druhým. Nevím jak se to umění jmenuje. Břeťa Kužel soudil, že performance. Ale si nebyl jist. Řekl, že to asi nikdo u nás nedělá.

Studentka Valentýna Šatrová shrnula: „V Židovské skvělé, jako vždy. Pan Šejn je fascinující bytost, jde z něj velký klid. Rozumět se tomu podle mě nedá, je to příliš subjektivní zážitek, podle mě je umění skryto hlavně v tom prožitku tvorby. Ale porozuměla. Konceptuální umění je prostě velká tajemná džungle, kterou je možné se navždy prodírat a člověk vždycky objeví zase nová dobrodružství a formy. Je vlastně uklidňující, že na světě ještě existuje něco neuklidněného."

Proč tohle všechno? Proč tři besedy o jazyce, písmu, slovu a myšlení? První přivezl pan režisér Jiří Adámek, druhou básník a literární vědec Jaromír Typlt a teď přišel Miloš Šejn? Cílem je formulovat otázky, kterám by se v blízké budoucnosti měla věnovat exposice, kterou chce spolek Balbineum otevřít v jezuitské koleji. Není to úžasné?     Bohumír Procházka