Magnusek má nesporný talent, byť s tímto tvrzením zřejmě leckterý filmový kritik nebude souhlasit. Řeč v tomto případě není o talentu hereckém, režisérském či scénáristickém, ty nechť posoudí sám divák, ale o talentu v diplomacii, přemlouvání a argumentaci. Dnes už je jméno Magnusek v tuzemském světě kinematografie protřelou značkou, ale před třemi lety, kdy točil svůj první film Pamětnice, to nebylo tak slavné. Byl to muž bez filmového vzdělání, povoláním učitel. Přesto do svých snímků získal ty největší české herecké legendy.

„Úspěch filmu závisí i na tom, zda v něm jsou známé tváře. Bez nich to nejde. Já se navíc snažím, aby v každém mém snímku hrál někdo jiný," říká tvůrce, kterému se tak podařilo spolupracovat s celou řadou skvělých herců. O zážitky s některými z nich se náchodský filmař podělil:

O Květě Fialové:

Nejraději asi vzpomínám na příhody hned z prvního filmu Pamětnice. Když měly přijet ty herecké legendy, měli jsme strach, abychom neřekli něco špatně, aby všechno bylo mluvnicky správně, spisovně a slušně. Přijela i Květa Fialová, a já se jí ptám: „Paní Fialová, co si dáte k jídlu?" a ona na to: „Nic, po ránu nežeru." U ní to bylo co slovo, to perla. Květa je taková éterická bytost. Jednou jsme se měli společně fotit a ona nás tak mile sezvala: „Děti, pojďte, uděláme si společnou fotku. Já si ji pak vystavím, a jak budete postupně umírat, vypíchnu vás špendlíkem." Všichni to samozřejmě brali s humorem.

O Pavlu Vondruškovi:

Veselou příhodu máme z cesty na dotočnou z Prahy do Náchoda. Měl s námi jet i, dnes už nebožtík, Pavel Vondruška a tomu se tehdy podařil pěkný šprým. Už jsme byli na odjezdu a on nikde. Tak volám: „Pavle, kde jsi? My už odjíždíme z Černého mostu." A on povídá: „Já jdu napřed." „Jak jdeš napřed?" „No jdu napřed. Už odbočuju na dálnici." Tak jsem se podíval z okna a vidím toho Pavla, jak si to ve svém kabátku šine pěšky na D11.

O Janu Přeučilovi:

Jan Přeučil s manželkou Evou Hruškovou jsou oba velmi milí lidé. Jestli ale ty děti měly z někoho respekt, pak to byl právě Přeučil. Normálně tam na každého pokřikovaly způsobem, který ani nelze publikovat. Když ale ze dveří vyšel on s tím svým démonickým výrazem ve tváři a párátkem v puse, tak ty děti jenom stály a zíraly na něho, sotva se odvážily ho pozdravit. Potom jeden klučina povídá: „To je nějaký skin, ne?"

O Janu Třískovi:

Z natáčení Bastardů máme řadu historek s těmi dětmi, které i ve skutečnosti mluví tak, jako je tomu ve filmu. Ne každý to byl s to pochopit. Takový Jan Tříska mi po přečtení scénáře napsal, že jsem evidentně úchyl. Jeho první dopis mám ještě vystavený. Ale i přesto jsme se sešli. Nevěřil, že ty děti takové jsou. Když pak přijel na natáčení a viděl tam pobíhat ty malé sprosťáky, byl z toho paf. Potom mi říkal: „Možná Tomáši nejsi úchyl, ale úchylná je tahle společnost."

Točili jsme také v pardubické věznici a s Janem Třískou jsme tam šli tou chodbou a on se mě zeptal: „Co ty jsi vlastně dělal, než si se stal filmařem?" Já na to, že jsem byl učitel, a pak jsem ještě ke všemu dodal, že jsem snad byl i dobrý učitel. Na to se z nějaké cely ozvalo: „Pane učiteli Magnusku, to jsem já, Franta." Skutečně tam seděli někteří mí opravdoví žáci. Pan Tříska mě pak objal a povídá: „Tak, co na to říkáš teď, když vidíš plody své práce?"

BRONISLAV JAROŠ