Jenže pak stačí Lucii vidět v televizní talk show či ji nečekaně oslovit kvůli rozhovoru. Najednou zjistíte, že stejný dar odzbrojující, pro někoho až šokující upřímnosti má osmatřicetiletá herečka, zpěvačka a autorka i v civilu.

Jste jednou ze tří titulních představitelek seriálu Černé vdovy. Jaký vlastně máte vztah ke svatbám?
Všeobecně mám k nim pozitivní vztah. Je to jedna z největších oslav života. Událost, při které se setká celá rodina, kdy se rozrůstá a přijímá nové členy, před nimiž si dva lidé vzájemně slibují lásku, úctu a péči. Vnímám to jako silný zážitek a závazek.

A přesto spousta žen tvrdí, že pro ně svatba není důležitá. Ale nenalháváme si to tak trochu my holky samy sobě?
Každý to má zřejmě jinak, podle toho, v čem vyrůstal, jaké má hodnoty… V mém případě ani tak nejde o šaty nebo závoj. Na jevišti jsem už nevěstou byla a jako herečka mám často možnost cítit se v krásných šatech jako princezna. Ale samotný slib i fakt, že se pro vás někdo rozhodne, to mě dojímá.

Věříte v existenci celoživotní, fatální lásky?
Samozřejmě, že taková láska existuje, jen asi ne pro každého a v každém životě. Věřím v reinkarnaci a věřím, že žijeme přesně to, co máme žít a čím si právě teď potřebujeme projít. Někdo prožije celoživotní lásku a někdo pět rozvodů. Ale v obou případech lze být šťastný i nešťastný. To je už jenom na nás.

Před pár lety jste v jednom z rozhovorů řekla: „Pocházím z rodiny, která vždy fungovala, a myslím, že bych uměla být perfektní manželka…“
Řekla jsem „perfektní“? To jsem přehnala. (smích) Teď mám vztah a vidím, že až tak perfektní nejsem. Nikdo není. Ale jsem pozitivní, tolerantní a je se mnou veselo.

Ráda věřím, o to víc mi nešlo na rozum, že jste byla tak dlouho single. Nechápala jsem to – taková krásná, chytrá a vtipná holka.
Znám spoustu krásných, chytrých a vtipných holek, které jsou samy. Právě proto, že jsou takové. Muži po nich sice touží, ale rozhodnou se nakonec pro někoho méně náročného a nápadného, cítí se tak bezpečnější, jistější, a nemusejí se tolik snažit.

Skutečně?
Muži zlenivěli, vyžadují něco jednoduššího, stačí jim výzvy v práci, doma chtějí mít klid.

O svém novém partnerovi ovšem mluvíte s láskou, naposledy třeba v Show Jana Krause. Překvapilo mě, že jste na všechny otázky, občas docela intimní, tak upřímně a bez obalu odpovídala.
Vážně? Měla jste takový pocit? Snažila jsem se jen vtipně z toho vykličkovat. Aby to nebyla nuda a zároveň abych nic zbytečně neprozradila, ale projevila se. Pro mne to nebyl žádný zásah do intimity. Jsem velmi otevřený člověk a neberu se příliš vážně. Nejsem na sebe přecitlivělá.

Vidíte a já měla pocit, že na všechny otázky poctivě odpovídáte, zdálo se mi, že nechcete moderátora naštvat. Že vlastně nedokážete být vyhýbavá.
Málo se na mne pan Kraus připravil. Dalo by se hovořit o tolika věcech, a nakonec to šlo jen tak po povrchu. Musela jsem to trochu okořenit. Jsem spontánní, to mě asi vystihuje nejvíc. Jsem bohém i věčné dítě. Také miluju černý humor, i trochu drsný a nekorektní. Ráda provokuju lidi k emocím. Jakýmkoliv. Myslím, že tak mají možnost se o sobě něco víc dozvědět, posunout se. Osvobodit se. Děláme to i v kabaretu. Nejhorší pro mne je, když se vás nic nedotkne. Žádné emoce. Lhostejnost. Vyvolat emoce je pro mne základ toho, co dělám.

V seriálu Lynč jste hrála Romku, přítelkyni policisty na malém městě. Máte pocit, že jste díky svým spletitým slovensko-moravsko-cikánsko-maďarsko-argentinských kořenům jiná.
Já se toho nedotýkám, když se mne nezeptají. Mám hodně energie, to je jisté. A jsem upřímná, což lidé paradoxně někdy vnímají jako nějakou lest. Copak má ta Lucie zase za lubem?! A přitom vůbec nic! Ale mám cikánskou duši ve smyslu mého věčného cestování. Je to moje vášeň a bytostná podstata, toulat se po světě.

Co tedy bylo tím impulsem, že jste se rozhodla usadit se na jednom místě a provozovat vlastní kabaret?
Víte, vždy mě lákal ten starý svět. Když jsem ve filmech viděla stylové bary, s jevištěm, a na něm například Marilyn Monroe, tak se mi rozbušilo srdce. Vzhledem k tomu, že široko daleko žádný kabaret podle mého gusta nebyl, založila jsem si vlastní. Bylo by asi jednodušší naběhnout do nějakého fungujícího elegantního klubu, kde dělají show, kde je celý ten „glamour“, výborný tým lidí, atd… No, ale nic takového neexistovalo. To, co jsme vytvořili, je vlastně fenomén.

Čím například?
Nemáme jednu kabaretní inscenaci, kterou opakujeme, ale jsme skutečně repertoárové kabaretní divadlo s originálním autorským obsahem. Je zázrak, že se nám to v té „naší malé“ Bratislavě podařilo. Za poměrně krátký čas jsme si vychovali své publikum a máme vyprodáno. A chodí i hodně lidí od vás z Čech. Řekla bych, že jsme světoví. Většina našich představení jsou zábavné show, plné hudby, zpěvu, humoru i tance. Některé mají příběh, jiné jsou víc varietní. Zapojujeme aktivně i hosty, podílejí se na atmosféře celého večera. Každá noc je jiná, je to dobrodružné, vzrušující, neopakovatelné. Proto kabaret miluji.

Lucia Siposová (1980)
Narodila v Bratislavě do rodiny hudebníků. Vystudovala zpěv na bratislavské konzervatoři, pro herectví se ovšem rozhodla až během studií. Hostovala v několika divadelních inscenacích. Těsně po škole absolvovala konkurs do slovenské pěvecké popové dívčí skupiny Čtyřka, s níž natočila CD a několik videoklipů. Od roku 2002 moderovala na STV hitparádu Sedmička.

O rok později odjela do New Yorku, kde se několik let živila jako servírka. O svém pobytu napsala svou první knihu Hallo, My name is Anča Pagáčová, na kterou v roce 2015 volně navázala knihou S láskou, Anča Pagáčová. Výrazné role ztvárnila ve filmech Na vlastní nebezpečí a Hlídač č. 47, za roli Aničky získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na filmovém festivalu v sanfranciském Tiburonu. Objevila se i ve filmech Teorie tygra, a Hovory s TGM, v seriálech Prázdniny, Neviditelní, Lynč nebo Černé vdovy. V roce 2016 otevřela v Bratislavě svůj vlastní podnik Red Cat Cabaret.