Ano, Svaz postižených, kde jsou většinou senioři, správně vymyslel požádat o spolupráci mladší generace. Rozdíl mezi nejmladším a nejstarším vystavovatelem představuje nejméně sedmdesát roků. Takže výstava je setkáním generací; kdo chce pečlivě vážit, může i srovnávat. Jak tvoří děti – pestrobarevné obrázky, a jejich babičky – pečlivě provedené ruční práce i rozličné ozdoby.

Na seznamu vystavovatelů je dvaadvacet řádků a není vyloučeno, že někteří chybí. Náplň je opravdu pestrá. Od obrázků a obrazů, přes vyšívání, drátkování, šperky všeho druhu, až po keramiku a dřevořez. Jemné ozdoby, krajky, ale i šály či svetry. A to ještě můj mužský pohled mnohé opomenul. Trpělivost i um k vytvoření vystavených věcí mají převážně ženy. Třeba jednou přinesou své strojky a různé zahradní vylepšovačky i senioři.

Při zahájení výstavy ve čtvrtek 7. ledna, i posléze v diskusích, byla zřejmá radost z práce. Ale i z toho, že autoři můžou svá díla péčí knihovny předvést. Vždyť v pozdějším věku je pasivita přímo škodlivá. Jistě, nejedná se o vysoce umělecká díla. Ale hranice vkusu není překročena. Vždyť člověk se rád dívá na pěkné věci. A když je umí udělat, je radost dvojnásobná.

Krátce po vernisáži mnozí spěchali do protějšího sálu, kde byla přednáška a ochutnávka kávy. Ale dáma v modrém svetru v opuštěném sále zůstala. Zazněla věta: „Pachatel se vrací na místo činu." Paní Štěpánka, která se silně brání zveřejnění svého jména. Autorka výstavy. Se skupinou přátel shromáždila exponáty, a že jich není málo, pak pečlivě a se vkusem instalovala.

Do konce ledna může v knihovně posoudit tohle dílo každý.    Bohumír Procházka