Objevilo se podezření na dalšího hosta. Když Miloš Zeman nevystoupil nikde v Praze, že asi přijede do Jičína. Dron, který poletoval nad kašnou, to podezření posílil. Bývá obklopen stále většími a většími ochrannými opatřeními. Nepřijel. Nechyběl. Tak jsme si to užívali. Přišli i politici. I z opozice. Ale tady si na to nehrajeme. Hlavně že byl svařák. Paní novinářka Vlaďka fotila, pan manžel věžník točil. Pohoda.

PŘIŠEL TAKÉ STAROSTA
Pan starosta Jan Malý připomněl sedmnáctý listopad, ten nejstarší, v devětatřicátém. Pan kdysi poslanec Vladimír Mikan připomněl výstavu Havlových fotografií v Centru současného umění DOX v Praze. Měli bychom se snažit, aby to bylo jako za něj, kdy sem jezdily osobnosti ze světa. A využívat lépe možnosti, které se nám z Evropy nabízejí.

Tím projevy skončily a nastaly kuloáry, které bývají někdy důležitější, než akce sama. Každý si povídal s kým chtěl a o čem chtěl. Tomáše přišel povzbudit rodinný soubor a tak zněly i lidovky. I ta o tom polámaném kolečku a malé orbě. Proč asi?

Do toho moderátor s nějakými nostalgickými vzpomínkami, ale nikdo ho moc neposlouchal, tak toho nechal. Prostě listopadový mejdan v Jičíně se vydařil. V sedmnáct dvacet sedm napočítal jsem 57 lidí. Ale možná s přesností plus minus pět. Byla tma. Počítalo se špatně. A taky ten svařák. Byl červený. Policejní odhad počtu lidí na demonstraci není znám. Ona to taky nebyla demonstrace. Jednou nám to dějiny spočítají.

Však konečně se personálně naplnil jev Jičínská kavárna. No, ona to není kavárna, spíš hospoda. Hlouček těch, co spolu mluvíme. Téma – politika velká i malá. Ta malá sklouzla i taky festivalu Jičín – město pohádky. Ne ve zlém. Jen jak dál. To už byla řeč hlasitější. Taky si přítomní dělali srandu z jedněch jičínských novin a jejich redaktora. Ten byl rád, že se o jeho novinách mluví. To už bylo u Divé Báry a u tlačenky. Bylo třeba se ohřát. Abychom byli zdraví a mohli se za rok sedmnáctého v sedmnáct zase sejít.
Bohumír Procházka